Sapéři (1969)

Nadherny artovy film,, toto sa Olmimu fakt podarilo, dvaja mladi ludia hladaju trhaviny po svetovej vojne. Casto narazia na stare domy, rozpadavajuce sa ruiny casto zarastene travou. Nechybaju ani realne miny, zahravanie sa so zivotom vo filme a Ermanno Olmi sa tymto podla mna dokazal priblizit kultovym artovym reziserom ako Bergman, Tarkovskij, Antonioni alebo Fellini. Nadhera, hlavne nieco pre artovych divakov : 98 %

Spíš než sapéři recyklanti či rekuperátoři. Jestliže sapéři se zabývali vyhazováním pevností do vzduchu, rekuperátoři mají strach, aby to nebouchlo. Dva pováleční Italové se sešli nad společným výdělkem; jeden, aby měl prachy na svatbu a dům, druhý z náruživého pocitu vlastní svobody. Výsledek je nerozhodný, lidský. Dá se říct, že v tomto ne příliš dobrodružném, ale poctivém filmu, hraje i hudba od Gianni Ferria. Možná právě zde byly počátky dnešní recyklační mánie.(18.07.2025)

Tohle dílo pozdního italského neorealismu, jenž se s Ermannem Olmim v polovině 60. let přesunul z plátna kin i na televizní obrazovky, mě zrovna neoslnilo, ač ho asi objektivně lze považovat i za nadprůměrné. Podobná sociální dramata natočili Italové po válce hromadu, tento pro mě vyčníval snad jen netypickou hlavní dvojicí postav – mladíka, který se stal obětí poválečné bídy a svérázného staříka poznamenaného ještě první světovou válkou. Jejich dlouhá společná hledání municí a bomb po lesích, na kamenistých loukách či v jeskyních zůstanou asi to jediné, co si zeSapéřůbudu pamatovat. To všechno pak doprovázel po technické stránce dost vyčpělý televizní formát, který dle mého názoru nedokázal navodit příliš poutavou atmosféru, jakou jsem vnímal např. ve starších filmech Vittoria De Sicy. A jinak poslouchat uřvanou italštinu v podání toho starého neherce bylo občas nad mé síly... jak většinou upřednostňuji originál s titulky před dabingem, v případě podobných italských filmů bych byl za ten dabing (v tomto případě neexistující) naopak vděčný.60%(30.09.2020)

Film o na první pohled nepravděpodobném setkání dvou odlišných osobností - mladého repatriovaného vojáka Gianniho a starého životního dobrodruha, které, každého z jiného důvodu, svede do hromady společné "obchodní partnerství" při sběru munice na severoitalských horských hřebenech. Zatímco na mladém Giannim můžeme sledovat konkretizovanou situaci poválečné Itálie (dobře známou i z jiných italských filmů), jako nezaměstnanost, chudoba, váhání mezi živořením doma a emigrací za lepším, v postavě starého tuláka můžeme číst touhu člověka po svobodě a volnosti na ostatních lidech, vítězství nespoutané povahy nad spořádaným a nudným životem většinové společnosti (navíc věčně válčící, jak cele dokazuje krajina, v níž se většina filmu odehrává). Na vzájemné dialektice těchto dvou protikladných charakterů pak stojí celý snímek (v mnohém připomínající Olmiho filmovou prvotinuČas se zastavil)(12.11.2013)

Repliku z tohoto filmu o válce jako divoké šelmě, která obíhá svět a nikdy se nezastaví, použil Olmi v závěru svého posledního snímku Torneranno i prati. Připsal ji Tonimu Lunardimu, představiteli starého sapéra.(01.05.2020)