Následky lásky (2004)

6/10. Challenge číslo 10-Bonus Epic Round-Series/Movies- Hráč číslo 13-Sochoking.Když jsem zjistil, že mě čeká nějaká italská romantika, zježily se mi chlupy hrůzou. V hlavě okamžitě naskočila otázka, co mi to ten Jároš zase vybral :D:D  a jestli mě nečekají dvě hodiny pohledů do dálky, gest rukama a existenciálního utrpení u espressa. Nakonec se ale ukázalo, že panika byla zbytečná. Následky lásky rozhodně nejsou můj šálek kávy. Film bych si sám od sebe nejspíš dobrovolně nepustil, přesto musím uznat, že to nebylo špatné. Je to moje první setkání se Sorrentinem a spíš než lásku na první pohled cítím zvědavost. Velkou nádheru si někdy určitě pustím, už jen proto, abych zjistil, jestli mě jeho styl dokáže zasáhnout víc. Toni Servillo je tady každopádně skvělý. Hraje tichého, uzavřeného chlápka bez emocí, který už několik let jen přežívá v hotelu. Jeho den je jedna nekonečná rutina a i když dlouho netušíme proč, působí to zajímavě a v divákoví se probouzí zvědavost. Dialogy mě bavily a objevují se tu i drobná moudra. Zádrhel, proč vlastně v hotelu zůstává, je slušně vystavěný a zaujme. Dokonce se tu objeví i láska, takže ano, romantika se nakonec dostaví, ale v podobě, která nevadí. Film plyne hodně pomalu, ale naštěstí nenudí.  Co mě mrzí, je linka s mafií. Ta figuruje v příběhu jen tak decentně na pozadí. Tady mohl režisér trochu přitlačit na pilu. Kdyby mafiánské praktiky dostaly větší prostor, byl bych asi mnohem spokojenější a film by získal ten správný říz. Takhle to zůstalo u příjemného italského snímku, který mě sice nevystřelil z bot a ničím mě vyloženě nešokoval, ale zároveň mi na něm nic moc nevadilo, což je fajn výsledek z obávaných 4/10 .

Je mi líto, s tímto doporučeným filmem jsem se nepotkal. Během půlroku jsem se ho snažil sledovat ve vhodném rozpoložení již třikrát, ale pokaždé (naposled včera) jsem vydržel něco málo přes půlhodinu... a tak již dokonale znám, jak vypadá Tittova dennodenní rutina včetně píchání si heroinu každý večer ve středu, i co ukrývá uvnitř falešného televizoru. Dnes jsem se tedy hecnul, abych konečně viděl i zbytek. Ale do atmosféry jsem se opět nikdy nedostal na delší dobu, ona sice působí zprvu hypnoticky a spolu s hlavní postavou až záhadně, ale zároveň jde na mě z nich, tedy atmosféry, postavy a částečně i filmu cosi monotónního, taková podivně znepokojivá prázdnota, ale s tím, že na mě přenáší spíše znuděné vykolejení a lhostejnost, než zásah. A mezi tím se v náznacích rozjíždí kriminální zápletka s divnou sérii nepravděpodobných zvratů a do třetice zazní občas hlubší myšlenky, které samy o sobě mohou vyznít na chvíli podnětně, ale někdy mi pocitově nezapadaly úplně do celku a aktuálního kontextu (o závěrečné tečce nad kamarádem to platí obzvlášť). Přitom samotná zápletka má potenciál a myšlenku: stačí jedno drobné narušení v životě, který zdá se být dlouho až nevědomky pod kontrolou, a rázem se vše může sesypat a dojít k fatálním následkům. Ale s formou podání jsem se spíše míjel. Doufal jsem, že raný film Paola Sorrentina mi sedne víc než jeho pozdější, dějově roztříštěná díla s důrazem na audiovizuálno, ale u sledováníNásledků láskybych byl občas vděčen i za Sorrentinovu směs barviček, hudby a myšlenek zMládíneboParthenope. Jo a nějakou lásku, natož romantiku tu ve světě hlavní postavy nečekejte.[50%]

Cože, já pořád sleduju film Paola Sorrentina?  Takovouto komorní pochoutku? Asi tady teď pronáším nějaké zbrklé, možná směšné laické soudy, ale tenhle film na mě působí spíš jako od úplně jiného režiséra — a taky jako nečekaný žánr. ----------------------------Tohle jsem si nedokázal odpustit… ale možná už radši dost škatulek, dost srovnávání. Už naprosto bez ostýchu  ale můžu říct: Následky lásky mě zcela  dostaly. Jde o nečekaný zářez, který jsem od pana režiséra nečekal!  Ve všech ohledech! Včetně výkonu Toniho Servilla, který mě už zaujal ve Velké nádheře, ale tady mě úplně odrovnal. Naprosto se mi svým výkonem vtloukl do hlavy! Možná že tady mu bylo ještě více (a v úplně jiné poloze) ze strany Sorrentina dopřáno herecké sólo. Uspornost svého hrdiny trefil naprosto soustředěně; dokázal charismaticky s moc příjemný projevem podat jeho vnitřní monology i vzácné záblesky emocí, které se naplno projeví hlavně s gradací filmu… Zkrátka, on ten  Tito di Girolamo prostě JE! Film na mě působil jako komorní  studie osamělého, odevzdaného člověka. Od začátku sledujeme záhadného samotáře žijícího v hotelu, kterého po dlouhou dobu definují především jeho opakované rituály: jednou týdně si píchne heroin, trpí nespavostí a během ní odposlouchává postarší páreček odvedle, pravidelně převáží kufr na druhou stranu města. A přitom se nabízí otázka, na kterou nezná odpověď ani ředitel hotelu, kterému Tito di Girolamo už osm let bez výjimky platí nájem vždy prvního v měsíci: Čím se vlastně zabývá? Kdo to je? Hotelové prostředí působí jako izolovaná zlatá klícka, ve které je Tito zcela oddělen od okolního světa. Spolu s opojnými vnitřními monology, elektroakustickou hudbou a brilantní kamerou se smyslem pro detail vytváří tahle izolace podmanivou, nepopsatelnou atmosféru. Hlavně ve chvílích nočního bloudění působí film jako něco téměř magnetického, snového, z jiného světa — a zcela mě hypnotizoval. V takové atmosféře se ve volném tempu odkrývají různé mikroobrazy Titova života. Neustále jsem byl v napětí, kdy se mu budu moct dostat pod kůži, kdy se dozvím víc… proč pořád musí zůstávat v tom hotelu? Ten film je plný vnitřního neklidu. Sorrentino tu jako by  tentokrát  hledal „velkou nádheru“ v banálním ruchu obchodního centra — prostoru, který je pro hrdinu možná jediným kontaktem s okolím. Samota je tu vystižena výjimečně přesně. Silně na mě zapůsobila například masturbační scéna nebo moment, kdy Tito nečekaně ožije při pouhé zmínce o dávném příteli, s nímž si zřejmě kdysi velmi rozuměl. Postupně se ukáže, že i drobné detaily, kterých jsem si zpočátku sotva všiml, mají svou váhu: třeba pravidelné záběry na servírku, jejíž pozdrav Tito nikdy neopětuje, nebo jeho záliba vždy sedět ve stejném koutě napravo. Těžko si lze představit, že by se v nějakém nekomediálním díle  vyobrazení milostného citu mohla omezit na pouhé  posedávání u stolu, aniž by to působilo divně (já vím.:D), ale tady to zkrátka funguje včetně toho, že největší zvrat je zde po romantické stránce, když se Tito rozhodne nesednout si na svou permantně rezervanou židli, ale  k baru.:D  Jenomže mikro milostná zápletka je zde opět spíše jenom prostředkem pro studium hlavní postavy, pro ukázku odvrácené stránky  toho, jak to může dopadnout, když se ve člověku,který má život, sám o sobě nudný  a stále stejný,kterému byl život ukraden, probudí cosi nového. Tito žije ve světě přesně daných rytmů a rituálu,  čímž si udržuje zdánlive  stability. Ale jakmile do jeho života vstoupí nový stimul,  tenhle rytmus se začne rozpadat. Nevyrčený cit stačí na to aby rozbil Titovu zlatou klec. Komorní atmosféra dokáže zážitek utáhnout natolik, že explicitní přítomnost postav mimo hotel působí snad i malinko rušivě. Pomíjíve rozpaky ale naplno rozpustil závěr, který mě s otevřenými ústy dokořán zcela uzemnil.Jen jedna věc je jistá, vím to.  Občas, na sloupu elektrického vedení, uprostřed sněhu v ledovém vichru se Dino Giuffré zastaví. Přepadne ho stesk. A tak se zamyslí. Myslí na to, že já Tito de Girolamo, jsem jeho nejlepší kamarád.❤

Vůbec mě Následky lásky Paola Sorrentina nebavily a vlastně se mi vůbec netrefily do vkusu. I když předpoklad by tu poměrně byl. Začíná se ukazovat, že snad kromě Velké nádhery se nedokážeme naladit na podobnou vlnu, a tak i tahle podivná romance trošku inspirovaná filmy Quentina Tarantina u mě nesklízí žádné velké ovace. Již tradiční inventář Sorrentinových filmů Toni Servillo zde hraje postaršího muže jehož zaměstnání a vlastně i motivace zůstávají trošku v mlze. Trošku krimi, trošku té akce, ale celkově je to nuda k uzoufání.

„Najhoršie, čo môže stretnúť osamelého muža, je nedostatok predstavivosti,” ktorej by mal mať naopak azda úplne dostatok i tento nadchádzajúci protagonista v podaníTitta Di Girolama[opätovne pozoruhodný, herecký prejav zo stranyToniho Servilla], jednak všímajúci si akúsi barmanku či čašníčku v jednom a tom istom ponímaní,Sofiu Giorgiovú*1, s ktorou sa teda čoraz viacej zoznamoval, a zároveň sa na chvíľu u neho taktiež zastavujúci aj jeho inštruktorský brat*2, ktorý ako rýchlo prišiel, tak vzápätí na to aj hneď odišiel, pričom svojmu staršiemu bratovi mal zrejme podať aj nejaké vhodné inštrukcie k tomu, ako čo priam najideálnejšie vykľučkovať zo vskutku naprosto nezávideniahodnej situácie, len to by musel najprv vedieť, v akých sra*kách sa vlastne nachádzal? → pozor, kľudne sa môže rovnako stať, že príslušný titul v podobeDôsledkoch lásky, nás neustále iba vodil za nos; prípadné dôsledky v rámci prebiehajúceho konania práve pre tohto záhadného protagonistu, bude musieť nakoniec preskúmať sám divák, aby si v podstate spojil všetky jednotlivé články dohromady, ktoré sa mu postupne zobrazovali, ako povedzme diskusné príspevky na ČSFD.•Taliansky režisérPS, tentoraz hádam ešte viac zdokonaľoval vizuálnu formu svojho šikovným spôsobom prevedeného diela, ktoré si súčasne aj vlastnoručne napísal, ponúkajúci hore uvedenej, hlavnej postave, aby sa znovu naplno realizovala, a tým pádom prevažne ťahajúcou líniu udalostí iba na svojich ustarostených pleciach, [ne]púšťajúcou ostatné postavy k činom & skutkom. → poprepletaný reťazec výjavov akurát začína...POZNÁMKY: *1PredstaviteľkaSofie Giorgiovej, čižeOlivia Magnaniová, je vnučkou významnej talianskej herečkyAnny Magnaninovej, ktorá keď sa narodila, tak starká už nebola medzi živými bytosťami;*2predstaviteľValeria Di Girolama, to jest,Adriano Giannini, je zase synom toho talianskeho hercaGiancarla Gianniniho, ktorý určite tiež má svoje herecké proporcie.