La leggenda del santo bevitore (1988)

On si - ten parizsky bezdomovec - hodne uvedomoval ze telo uz nesluzi a limity svojich psychickych a hlavne fyzickych sil. No vysoko hodnotim tuzbu dodrzat slub . Evidentne ten Poliak prekonal psychicke a dusevne  zrutenie sa, potom sa  dlho, velmi dlho z toho spamataval  80 %

Rutger Hauer tu podal zivotny vykon, hraje tu bezdomovca alkoholika Andresa Kartaka, ktory sa iba tula a hlada zmysel zivota v alkohole. Pekny poeticky film, moc sa vo filme nerozpráva, ale o to viac sa preziva.

Legenda o svatém pijanovi byla pro mě silným filmovým zážitkem. Čím více času uběhlo, tím více ve mně roste a zraje. V této mé delší reakci se budou prolínat moje myšlenky po shlédnutí díla a myšlenky režiséra z knihy, kde mluví o svých filmech. - Byla to zakázka, za Olmim přišli producent Roberto Cicutto a spoluscénárista Tullio Kezich a chtěli, aby zfilmoval stejnojmennou novelu odJosepha Rotha. Museli ale rok počkat, než dokončil svůj předchozí film. - Kolem roku 1920 talentovaný spisovatel JOSEPH ROTH silně vnímal úpadek a rozpad habsburské monarchie a pociťoval, že umírá doba, která přispěla k položení základů současné Evropy. Tento úpadek vzedmul v Itálii nakažlivou moc Mussoliniho a v Německu šířící se extrémní nacionalismus, na jehož základě se pak zrodil nacizmus. Roth, který se ocitl ve francouzském exilu, se podílel na rozkladu a zániku starého světa svým osobním úpadkem. Když v roce 1939 dopsal tuto novelu, nechal ji přečíst svým příznivcům, a za patnáct dní na to zemřel. Upil se k smrti. Přivedla ho k tomu série deziluzí. Evropští intelektuálové té doby neměli kuráž k rozhodnému gestu proti tmavým mrakům totalitních režimů. Buď této moci jen sekundovali, nebo jí byli podrobeni. Roth v tom vyděl úpadek skutečně civilizovaného světa a vyspělé kultury, tedy kultury, která se stává stylem života. Intelektuálové, kteří měli tvořit skutečnou kulturu, se vzdali zodpovědné spoluúčasti na životě samotném a nechali bujet zlo, které vedlo k Druhé světové válce. Roth se svobodně upil těsně před ní, po té, co napsal tuto pohádku, či bajku. SVATÝ-PIJAN dva stavy, které k sobě přece nepatří! Olmi točil přesně na místech, které Roth v knize popisoval: pod mostem Bercy, v kostele Svaté Marie Batignollské, v baru před kostelem, kde spisovatel sám popíjel. Film ukazuje velikost bezdomovců a barových povalečů, ale bez toho, aby je glorifikoval. My, co je často soudíme, měříme je jedním metrem naší domýšlivosti nebo slabošství. Roth miloval tyto zatracence, kteří přijali společenskou úlohu poražených, tuláky, kteří jsou svým způsobem velcí filozofové. My je naopak často považujeme za zoufalce z pohledu těch, co přistupují na život ve společnosti, která je nerespektuje. Příběh knihy i filmu je v podstatě mravoučná bajka, která se distancuje od konkrétní reality, Roth zde ukazuje sebe sama ve všech postavách. Kniha se odehrává v roce 1919, ale Olmi se o skutečné časové zařazení nesnažil. K tomu mu pomohlo i samotné město. Na rozdíl například od New Yorku, který žije přítomností a reprezentuje jen sám sebe, PAŘÍŽ (podobně i Řím) reprezentuje i evropskou historii a kulturu. Je tu teď i neustále, přesahuje běžný kalendář. Film se natáčel ANGLICKY a FRANCOUZSKY, protože Rutger Hauer a Anthony Quayle mluvili anglicky a ostatní herci francouzsky. Vytváří to velmi zajímavou atmosféru. Rutger většinou mluví anglicky, občas francouzsky a ostatní mu odpovídají tu francouzsky, tu anglicky. Já jsem si to ovšem pustil v italsko-francouzské verzi, protože italsky rozumím lépe než anglicky. RUTGER HAUER je v roli opilce velmi autentický, když si uvědomím, že před třemi lety hrál silného hrdinského rytíře v Jestřábí ženě, nemohl být ten rozdíl větší. Sám řekl: „Ano, je pravda, že herec je nástrojem tvůrce a vždycky bude veden za ruku režisérem. Ovšem Olmi, ten mě chytil přímo pod krkem.“ Olmimu se Hauer zalíbil ve filmu Blade Runner. Řekl: „Nechtěl jsem po něm nic z toho, co běžně dělal v Hollywoodu, nemyslím autorskou tvorbu, ale sériovou produkci. Rutger je totiž herec, který projevuje inteligenci překračující běžné chápání tohoto slova. Měl intuici, aby svým herectvím nepřekračoval poselství samotného příběhu – myšlenek, které jsme z množství Rothových úvah vybrali. Neopovrhuji stylem akčních filmů, nebo komedií a občas si na takové filmy rád do kina zajdu. Líbí se mi například práce Buda Spencera a Terence Hilla. Ovšem rozdíl mezi podobnými filmy a tvorbou Kieslowského nebo Tarkovského, to je, jako když někdo přichystá rozverné venkovské pohoštění, anebo hostinu vybrané kuchyně. Tyto dvě věci nehodlám hodnotit ve smyslu, že by jedna byla lepší než druhá. Jsou to prostě dvě odlišné záležitosti. Jedna nám život zpříjemňuje a dělá jej hezčím, druhá jde do jeho hloubky a šířky. Míchat přitom tyto dvě věci dohromady nejde.“ Olmi chtěl do filmu nějakého prestižního herce a po krátkém rozhovoru s Hauerem si uvědomil, že má před sebou opravdu inspirativního společníka. Hodně spolu rozmlouvali i během natáčení. Rozhodně mu nebyly vlastní vrtochy hollywoodské hvězdy. Roli opilce Andrease zahrál neuvěřitelně přesvědčivě. Život tohoto opilce je plný symbolů a podobenství. A jaké je hlavní poselství filmu? Andreas se cítí dlužníkem, když obdrží peníze od tajemného dárce a pak znovu a znovu. Neuvědomuje si, že už dluh dávno vyrovnal. Bůh nechce, abychom jej obtěžovali nějakým navracením toho, co jsme od něj dostali. On je rád, když jeho dary zužitkujeme tak, že se o ně dělíme s ostatními. „Pane, dopřej mi zemřít jako svatý pijan.“(19.01.2025)(méně)(více)

Joseph Roth je jedním z těch báječných německých židovkých spisovatelů z období sklonu císařství a jeho Radetzkymarsch (Pochod Radeckého) je jedním z mimořádných děl této doby vůbec. Die Legende vom Heiligen Trinker (Legenda o svatém pijanovi) je jednou z jeho posledních prací. V roce vydání knihy (1939), umírá Roth, jeho pijan i celá (už ne "stará") Evropa. Poslední alternativu, kterou jí dal, tj. "upít se k smrti" nevyužila, dala přednost masakrům a plynovým komorám. Resumé (závěrečná věta): "Gebe Gott uns allen, uns Trinkern, einen so leichten und so schönen Tod! (Bože, dej nám pijákům stejně lehkou a krásnou smrt)", je povzdechem toho, kdo dovede nahlédnout do budoucnosti. Olmiho filmová adaptace trvá dvojnásobek času, který je třeba k přečtení knihy. To se málokdy stává. Olmi nás ale poučil o omylu: čteme příliš rychle a nedbáme, jak těžké je váhat. Neuvědomujeme si, co práce stojí přijímat zázraky. A být s milenkami a přáteli, kteří už možná ani nejsou naživu nebo na živu nikdy nebyli. Alkohol to zvládne, ne však každý alkoholik dokáže splatit svůj dluh.(13.09.2019)

Důvody, proč mě Olmiho "Legenda o svatém pijanovi" neuspokojila, jsou ryze osobní a týkají se zpracování předlohy. Rothovu novelu lze přečíst za půl hodiny; ve více než dvouhodinovém filmu jakkoli citlivé obrazy nemohou zastoupit obdivuhodně střídmý, a přitom rafinovaný jazyk jednoho z největších spisovatelů své doby. Andrease, jak jsem si ho vždy představoval (totiž jako samotného Rotha v posledním tažení ulicemi Paříže), by si s Rutgerem Hauerem sotva kdo spletl - i ten původně zamýšlený de Niro, jakkoli hvězdný, by vyhověl líp. Navíc ten Stravinskij... a angličtina... Nedávno jsem znovu zhlédl Fassbinderův maratón kolem Alexandrova náměstí - kéž by byl stihl natočit i tuhle legendu!(02.05.2016)