Strom na dřeváky (1978)

Kdo zná Olmiho dokumenty, ví, že často mají hrané pasáže, nebo působí jako hrané filmy. Naučil se v nich s úctou pracovat s neherci, dělníky, řemeslníky a vesničany. Jeho nejslavnější hraný film Strom na dřeváky naopak zase vypadá jako poctivě vystavěný etnografický dokument, který je zároveň jakoby mimochodem i hraným příběhem. Ten se odehrává v roce 1897 na velkém zemědělském dvorci v Lombardii, kde jako nájemníci žijí čtyři rodiny, které musí majiteli usedlosti odevzdávat velkou část plodů své práce. Téměř všechny události ve filmu jsou založeny na skutečných příbězích, které vyprávěla malému Ermannovi babička Elisabetta. Vše se skutečně stalo, i když ne nutně ve stejné době a stejným lidem, i ústřední scéna s poražením stromu a tragickými následky. Malý sirotek, kterého se ujmou novomanželé, je Olmiho pradědeček. Epizoda se zázračným uzdravením krávy se stala jeho babičce, která měla pevnou a prostou víru. Nešla do kostela prosit Boha, přišla si od něj vyžádat splnění povinnosti, podobně jako žena jde za mužem, aby opravil rozbitou střechu. „Bože, já jsem chudá vdova s malými dětmi, ta kravka je jediným naším majetkem, jestli umře, umřeme taky. Já si plním své povinnosti vůči tobě, Bože, splň ty nyní svou povinnost vůči mně.“ Tomu se říká prožívat skutečný osobní vztah s Bohem! Kráva se uzdravila, i když veterinář tvrdil, že do zítřka nepřežije. Olmi s obrovským smyslem pro detail přibližuje život vesničanů spjatých s půdou a tradicemi. Štáb žil a natáčel s neherci, vesničany a autentickými starými předměty společně na statku. Natáčeli chronologicky. Někteří diváci a „odborníci“ kritizovali Olmiho, že kvůli filmu zabíjeli živá zvířata. Ve filmu je vidět zabití prasete tradičním způsobem vykrvácením. Olmi jim musel trpělivě vysvětlovat, že zabijačku s vesničany natočil jen o pár dní dřív, než ji měli v plánu. Stalo by se to úplně stejně za pár dní, i bez kamer. Myslím, že Olmiho citlivý přístup a autenticita je na filmu vidět. Na závěr řeknu jen něco k těm, kteří si myslí, že film je vzpomínáním na staré dobré časy, jež jsou nenávratně pryč. Není tomu tak. Olmi o jeho realizaci přemýšlel již na začátku filmařské kariéry, protože se týkal tématu, které mu bylo osobně nejdražší. Starou dobu neoplakával, ale snažil se ji pochopit. Zároveň chtěl sdělit, v čem může být inspirací dnešnímu životu a oč jsou lidé zbavení pout se zemí a starými obyčeji ochuzeni. Sám k tomu řekl: „Ten námět mi byl blízký nejen v infantilním smyslu vnímání idylizovaného starého světa dětskýma očima. Též mě zajímal vztah minulosti k realitě dneška. V tom tématu jsem spatřoval nezbytnost existence, která ulpívá na obyčejné hroudě, v ovoci stromů, v ročních obdobích či v zázraku vesmíru.“ Ze Stromu na dřeváky se stal nejvíce přijatý a po celém světě pochopený Olmiho film, protože ukazoval rolnickou kulturu, kterou mají všechny národy společnou a ze které vycházejí všechny civilizace.

Dokumentární pravdivost. Velkolepost v pokoře a skromnosti.Pan Olmi realisticky "vypráví" o posvátnosti života, o důstojnosti práce, o lidské touze po kontaktu s Bohem.  Přestože je křesťanská víra  zároveň jeho nejsilnější "pákou" pro filmařské vyjádření, není sektářská a nenutí diváka "přejít" na tuto jeho stranu řeky, leč ryze dojímá a fascinuje. Je to pro něho spíš otázka morálky - o to víc to považuji za kvalitativně zásadní. I když  je osazenstvo příběhů  čtyř rodin vystupujících ve"Stromu"mlčící a ve své podstatě si nestěžuje, ale uzavřené v síle komunity přijímá rány od vrchnosti a symbolicky"nastavuje druhou tvář", podařilo se panu režisérovi přesvědčivě naznačit změny, které ukazují k sociálnímu dramatu. (Minimálně) Krutost poslední scény umožňuje pochopit důvod, proč takový způsob života musí skončit.Přemýšlivév každém detailu.Harmonické. Hluboce humánní.

O tomto snímku jsem ještě dlouho po jeho zhlédnutí musela přemýšlet. Skoro celou dobu film působí jako dokument, což ovšem ničemu nevadí, díky tomu máme pocit, že to, co se děje, je opravdové. Pocit věrohodnosti také umocňují scény, ve kterých se dlouze mlčí. Mohlo by se zdát, že celému dílu chybí příběh, je pravdou, že tam není jedna hlavní dějová linka, ale za to tam je více těch menších, které ve výsledku dávají dohromady jeden velký příběh, příběh života. Ale i tak se film nevyhnul nudným a zdlouhavým scénám. Popsáno stručně: film nám ukazuje život takový, jaký je.

Nejhůř hodnotí lidé vulgární, uštěpační, ponižující, dehonestující víru ve které postavy žily. Jak vypovídající o dnešní pokleslé maloměšťácké kultuře, zvyklé si všechno koupit v sámošce, pohrdající každým kdo se snaží na kousku půdy vypěstovat alespoň to málo z čeho by člověk mohl mít radost. Ne, radost není zajet autem co nejblíž ke vchodu obchoďáku, nacpat pětikačku nebo žeton do koše a s ním za cigánského řevu harantů nakoupit tolik zbytečných blbostí co se do něj vejde, a tím vyprodukovat i xx odpadu. Radost je zasít si do truhlíku rajčata a celých těch cca 10 měsíců se o ně starat a vychutnávat si je, chuť na kterou ty vaše snobský křupanský rajčata v umělohmotné vaničce nikdy mít nebudou!Film jeoslavou života člověka v sepjetí s přírodou, prací, vírou a pánemkterý má nad ním veškerou moc.

Tak na takový film by se čas od času měl podívat každý, kdo už je pohodlně a spokojeně usazený v dostatku a komfortu dnešní doby ! Je to autentický obrázek života prostých a chudých rolníků, jejich nelehký "každodenní chlebíček", který jedí s takovou láskou k životu a svým blízkým, že je to až dojemné.  Je to milující, trpké, drsné a reálné.