Louky znovu rozkvetou (2014)

Skôr zdĺhavá psychologická štúdia nachcípaných chlápkov v zákopoch, než vojnový film. Parta zničených zasoplených talianov, zababušených po uši, ovešaných obrázkami z domova, čaká v zákopovom kryte a medzi bombovými útokmi pospávajú, spomínajú, nabíjajú a zasa vybíjajú pušky. Aspoň občas z nich mohli vystreliť, ale to by do filmu vnieslo asi primoc akcie, takže sa len poflakujú medzi spacími pričňami a okienkami bunkra. Nestáva sa mi, že v našom domácom kine zaspím, takže som sa snažil napriek všetkému hrdinsky vydržať a asi 10 minút pred koncom položím do tmy otázku: už to dopozeráme, či? Odpovedalo mi len tiché manželkino odfukovanie. Asi toľko. Nebolo to vyslovene zlé a ako narkóza namiesto večerníčka to určite svoje miesto nájde. Rušivé boli hádam len tie občasné dunenenia bombových útokov, z ktorých sa dalo evidovať len to hrmenie, ale to nestačí odohnať nutne privolaný spánok. 2* za večerný balzam na nervy.

Louky se znovu zazelenají... "al mio papá, que quand"ero bambino mi raccontava della guerra, dov'era stato soldado - mému otci, který mi jako dítěti vyprávěl o válce, v níž bojoval". Mně o téže (?) válce musel vyprávět můj děda. Vyprávě mě o tom, jako voda v řece Piavě byla odporně červená... Nechtějme se téhle války učastnit ani ve filmu, nechce to ani Ermanno Olmi. Jako by ho válka ani nezajímala, tak jako vojáci přežívající dole ve špeluňkách (špeluňky nám hořely, kamarádi padaly, smutná byla podívaná na ty raněný...), i on pátrá někde dole a uvnitř: jedna jednotka jedné armády v jedné válce.

Žádného Olmiho příznivce nepřekvapí, že režisér se ani na stará kolena nehrne vstříc plnému kinosálu. Ve "Vrátí se louky", filmu obsahem odkazujícím k Bernardovým "Dřevěným křížům", formou snad k Malickově "Tenké červené čáře", zas jednou staví na světonázoru humanisty, tvůrčí prostotě a pokoře, zkušené práci s atmosférou, psychologií a realistickým detailem ; z války a nočních zasněžených hor tvaruje bezdějovou báseň v obrazech a zvucích. Poslání je - jak jinak - čiré a nadčasové : jedny válka smete, do zbylých se otiskne ; a ze všeho nejtěžší je odpustit.

prosim, ked  si Ermanno Olmi  chce robitz 20. storocia fetis, dobre, je to jeho vec. V 20. storoci sa vyznam no urcite nie je fetis, historia ludstva pocita dlasich  4800 rokov. Takze dobre, nech mu to ludia ako madsbender nadhodnocuju, aj Vitex. no ja nemam z 20. storocia fetis   60 %

„Válka je odporná bestie, která obíhá svět a nikdy se nezastaví.“ Stařec Ermanno Olmi vzpomíná, jak mu otec v dětství vyprávěl o První světové a medituje nad válkou z pohledu obyčejných vojáků v zákopech. Olmiho poslední hraný film je nádherně a chytře natočený, ale není to pěkné pokoukání. Obdivuji pana režiséra, že ve svém věku natáčel v tak extrémních podmínkách. Zde je krátkévideoz natáčení (překlad textu v 5:20 – Na pomnících, které ještě dnes zobrazují tyto vysoké velitele, by mělo být napsáno: váleční zločinci. Ermanno Olmi - 2014).(11.09.2024)