Respice finem (1967)

Nedá sa nezaspomínať. Od starých, často úplne neznámych žien na dedinách dostanem raz pohár mlieka, inokedy vajíčko-dve, inde zase makovú buchtu a podobne. A keď aj nič, tak negatívne skúsenosti sa dajú rátať na prstoch jednej ruky. Od starých mužov zväčša zamračené pohľady, nadávky alebo opilecké spevy. Pozitívne príbehy sa síce nájdu, no výrazne menej ako u starých žien. Špáta - vedome či nevedome - zohľadňuje práve tento rozdiel a zameriava sa výlučne na osamelo žijúce babičky. Ticho spomínajú, bilancujú a v objatí každodennej rutinnej práce okolo domu a záhrady sa pomaly pripravujú na večné spočinutie.

To snad není dokument, to je poezie života! Jan Špáta pořídil vynikající snímek díky tomu, že poskytl veškerý prostor skutečným lidem, vdovám na vsi (nelze nevzpomenout na ideál babičky Boženy Němcové). Pamatuji takové ještě v sedmdesátých letech a i dnes se na venkově s nimi lze setkat. Za myšlenku věnovat se něčemu tak "obyčejnému", jak jsou staré ženy, zaslouží tvůrce uznání! Stejně tak i za formu, jakou je ta myšlenka podána. Netušil jsem, že čeští filmaři jsou něčeho tak hlubokého schopni. Malá zapomenutá perla!

Staré vesnické ženy starých časů jsou jako staré stromy – existence mezi životem a smrtí, prosté dění, dávné naplnění, vyčlenění a zastavení, vzpomínky a zapomnění, nenáročnost a smíření, ztišení až k mlčení. Příroda zrodí, využije a zapomene včas uklidit. Osamělý list na zasněžené větvi čeká, až přijde vítr. ___ "Že život rosa / a jako rosa taje, / až příliš pravda." --- "Rozplyň se v mlze, / ptáčku puštěný z klece / s touhou na křídlech." (Kobajaši Issa)

Pěkné. Pojaté zajímavě nekonkrétně. Díky změně životního stylu tento dokument neplní zcela svou původní funkci, ale ukazuje cosi o dřívějším životu, kdy lidé (ženy) ve stáří žili v blízkém vztahu s přírodou, ač za pro dnešní lidi možná nepříznivých podmínek. *** Ve zkratce: O vdovách nad 65 let, kteří si volají pomoc dopisy připěvněnými na obojky psů.

Každý film Jana Špáty mě zasáhne, ale tento je můj nejoblíbenější. Vidím svou drahou babičku, žiju opět ve vzpomínkách ten obyčejně krásný život na malé vesničce, a i když je mi do pláče, je mi dobře.