Pink Floyd: Živě v Pompejích (1972)

Hodnotit hudbu Pink Floyd nemá smysl, protože ta je geniální a z jejich kytarových sól běhá mráz po zádech. Záznam vystoupení z Pompejí je vynikající, protože tvůrcům v čele s Adrianem Mabenem se podařilo zachytit magickou atmosféru vylidněného amfiteátru lávou zničeného města, která je ve spojitosti s geniální hudbou až nadpozemská, navíc se často prostříhává na různé fresky a výjevy ze starověké tragédie, jenž mají svou sílu a hudbě Pink Floyd dodávají nový rozměr. Výhodou bylo také to, že Floydi tenkrát ještě nebyli na vrcholu a vystoupení sestávalo z méně známých songů (vyjma geniálních Echoes), díky čemuž je možné se soustředit na vizuální stránku a výkon jednotlivých muzikantů, přičemž k vrcholům patří záběry na bubnujícího Nicka Masona, který dokonce v jedné skladbě přijde o paličku, kterou prakticky okamžitě při hraní vymění, až malebné jsou pak obrazy Rogera Waterse při úderech na gong. Director’s Cut možná pozornost trochu rozptyluje, protože přeskakuje na chvíle ve studiu při tvoření slavného alba Dark Side of the Moon, které pochopitelně nemohou být vizuálně tak fascinující, na druhou stranu trochu na koncert navazují v tom, že každý člen je v nich ve studiu sám a vytváří tak jakési intimní kouzlo tvorby a posluchač v nich může slyšet mimo jiné demoverzi skladby Us and Them a pobavit se nad několika běžnými situacemi, které kapelu představují z lidského hlediska a tak nějak (pochopitelně nevědomky, protože v době natáčení tohle nikdo netušil) naznačují, že ne všechno je v pořádku a původní složení kapely se později zkrátka musí rozpadnout. Pink Floyd: Live at Pompeii asi za těch více než padesát let přece jen trochu zastaralo, což ale nic nemění na tom, že hudba je naprosto geniální a v unikátním prostředí má velkou atmosféru. 85 %

Ja som sa bavil. V kine to bol zážitok. Vidieť mladých Floydov, ktorí boli stále hladní a plní energie bolo fajn, ozvučenie slušné, akurát tá klíma v kine mohla byť tichšie. A ľudí bolo more, dokonca držali hubu, čo bol pokrok. Ale späť ku koncertu. Mnohé kúsky z kapely Pink Floyd nie sú žiadne radové veci a buď to máte radi alebo nie. Ja si vždy rád pustím Comfortably Numb, alebo určité pesničky od Syda Barretta, každá éra mala to svoje. Ale toto bol taký pohľad na maníkov, ktorí stále majú radi svoju hudbu, drží ich to pokope, aj keď sa hádajú, čo je naznačené nie raz. Kameraman si dosť všímal Nicka Masona, ktorý mlátil kvalitne do bicích, trochu menej Davida Gilmoura so svojím tradičným flegmatizmom, Ricka Wrighta s ešte väčším flegmatizmom a potom je tu Roger. Ten si asi najviac užíval mlátenie do gongu. Pobavila hláška, na štýl, Roger, we all know, you are God almighty. Ja som sa bavil, tá hodina a pol uletela ako nič, úžasné okno do tej doby, do ich histórie a jediné, čo mi v kine chýbalo, bol joint a bolo by to dokonalé. Carefull with that Axe, Eugene.

Záznam koncertu prakticky ze stejné doby, kdy se Deep Purple vrátili z fenomenálního japonského turné, kdy Led Zeppelin měli za sebou už čtyři studiová alba (včetně nesmrtelné skladby "Stairway To Heaven" s legendárním kytarovým sólem, zatímco Floydi se pomocí zvukových experimentů teprve škrábali vzhůru z podpalubí psychedelického undergroundu. David Gilmour s kytarou - sedící, kroutící poteciometrem...Roger Waters bez basy - třískající do gongu... pro nejtvrdší fanouškovské floydovské jádro (ideálně navíc na tripu) čirá extáze, jinak ale koncert prakticky nemá co předávat, je podivně sestříhaný se záběry ve studiu, nečiší z něj žádná energie, je vlastně sterilní a prázdný - stejně jako stadion, na kterém se odehrává. Ještěže se od zvukových koláží, kakofonie a kvílení zpětných vazeb v psychedelických, instrumetálně fádních skladbách, za jejichž poslech by dnes nikdo neutratil ani pětník, kapela odstřihla a přesunula se k progresivnějšímu pojetí (art)rockové muziky, kde vytvořila nezapomenutelné skladby, které se staly nesmazatelnou součástí rockové historie.

Režisérský sestřih. Dobře - nebudu ani předstírat, že nejsem blázen do hudby PF už čtvrt století, takže tohle hodnocení je silně tendenční. Pokud mi něco dovede přivodit eargasmus, jsou to rozhodně skladby Echoes, Set the Controls for... (plus pár dalších), takže potud mé srdce jásalo, uši špicovaly a já si užíval geniální a nadčasový sound. Potud dobrý. Kdyby to ovšem režisér nezazdil nicneříkajícími hovory u mlíka a koláče bez kůrky o tom, jestli jsou PF zajatci svých nástrojů nebo naopak, atd. Počítačová animace snad taky ani nemusela být a co se týče zbytku - ten byl krapet bez obsahu. Navíc člověk by si řekl, že když kouká na záznam "Live at kdekoliv", tak to opravdu bude živě z místa a nikoliv "z místa dva fláky a zbytek tam naplácáme ve studiu" Pravda, ty dva fláky jsou délkou téměř polovina hraného obsahu. Zkrátka škoda. Pro ostatní co nejsou soundem Pink Floyd stiženi stejně jako já, klidně si dvě hvězdy uberte.

Co na tom, že nemám rád takovéto prostříhávání písní s rozhovory s kapelou, či že mě víc zajímají Pink Floyd než všechny ty vizuálně působivé vulkanické či kosmické záběry. Když ovšem tahle čtveřice začne hrát svoji nadčasovou muziku, jdou veškeré připomínky stranou. Dokonce ani publikum mi nijak nechybělo.