„Rakev ve snu viděti...“ (1968)

Na jedničku ani zdaleka druhý díl nemá, u jedničky se jednalo o krimi, pokračování, natáčené těsně před Pražským jarem je takovou černou komedii. Pacínek povýšil na ředitele hotelu, vzal si Květušku, která hodně žárlí, hlavně na zpěvačku Zuzanu, jejíž kapela jsou ve skutečnosti lupiči, kteří vyloupili banku a na Ronově se ukrývají. Jeden po druhém pak začínají umírat, když se nechtěně likvidují mezi sebou. Do toho neustále dochází k záměně kufrů s lumpem a divadelní hrou kapitána Trondy.

Díl, který těží z velmi úspěšného prvního dílu, který v sobě má díl tajemna a kriminální zápletku. Tohle už je jen slabý odvar, který se snaží první díl předstihnout a přitom mu nesahá ani po kotníky. Pan Pacínek (Šmída) hraje jako o život. A je zde celá řada tajemných scén ze zámku a temných zákoutí hradu, ale bohužel už je to příliš velká ztřeštěnost.

docela prosté, milý Watsone. I za socialismu se chtěla návštěvnost v kinech a tak se utkal prostě sequel ve stylu strážmistra Topinky. Vezme se postava, která v slušné detektivce krásně humorem obohacovala děj a měla zábavné hlášky. A napíšu ji jako hlavní a bude to hlavně komedie,  neboli řachanda. Režie a scénář stejný, ale humouru přidáme. Plakát udělá mistr humoru Neprakta. Místo Hogera Růžka Munzara a dalších dobrých herců tam dám herce o něco horší, ne ale špatné, přidám hudbu a smrtící humor a kostrounama, zamíchám, nechám vykynout a upeču a ono to ... nebude ono.

"Tady vidíme, že kriminalistické metody za feudálismu byly sice velmi primitivní leč účinné." Hláškující Pacínek je opět fantastickou figurou, ale podruhý to zkrátka nefunguje. Poprvé to totiž byla detektivka s komediálními prvky a tady je to taškařice s kriminálními prvky. Nejednou to vyznívá skoro až trapně. Pacínek sice leccos zachrání a hvězdná kapela kostlivců mě taky pobavila, přesto si dovolím skoro až erudovaně tvrdit, že tohle se nepovedlo.

Všichni zemřete. Parodie? Spíš ne. Detektivka? I kdyby, tak velmi mizerná. Co tedy zbývá? Tvůrci v podstatě zrecyklovali tehdy nadmíru populární koloraturní figurku jménem Pacínek, objevivší se na filmovém plátně poprvé v Nahé pastýřce (1966), a navěsili na ní zcela nemožný příběh o záměnách dvou navlas stejných kufrů a rychle se množících mrtvolách. Zábavné to, věru, příliš není, snad s výjimkou závěrečné scény, které vévodí vynikající Zdeněk Dítě.