Princ a tanečnice (1957)

Prostučký príbeh zvádzania mladučkej herečky kráľovým regentom Carpathie, ktorý poriadne zamieša politickou situáciou a vzťahmi v kráľovskej rodine. Kvalitná produkcia a šarmantné herecké výkony však posúvajú tento príjemný film ešte kúsok vyššie od priemeru. Sladká Marilyn tu dokáže svojim nehanebným dekoltom a cudným šarmom zmanipulovať nie len mužov na striebornom plátne ale aj tých pred ním. Najzábavnejším elementom tu však nie je zvodca regent či jeho veľvyslanec, ale kráľova svokra, ktorej jednoducho nie je možné odporovať. 65%

Skoro mě až překvapilo, jak mě to nakonec bavilo - nevím proč jsem čekal, že to bude mnohem nudnější (a hloupější) film, a tedy jsem mu zbytečně předem křivdil. Jasně, doba vzniku je na tom znát, což se projevuje třeba na tom poněkud úmorném tempu (z filmu by šlo zcela bez následků vystříhat minimálně 20 minut, ne-li více), ta politická omáčka okolo a přehlídka uniforem je tam vyloženě otravná (nemluvě o té zcela redundantní lince s plánovaným svržením regenta - vlastně mi tam i samotná postava regentova syna přišla vesrkze zbytečná a film by mě mnohem víc bavil, kdyby se soustředil výhradně na vývoj vztahu mezi regentem a Elsie, a taky jsem nepochopil, proč musel regent pocházet z neexistující Carpathie (podobně jako mi to samé kdysi přišlo směšné u filmuDeník princezny, kde je království hlavní hrdinky pro změnu zasazeno do jakési stupidní Genovie - nechápu, proč je takový problém zasadit to do nějaké existující země). Když si ale člověk tohle všechno dokáže odmyslet, pořád zde zůstanou dobře napsané dialogy, které jsou leckdy opravdu zábavné, a především pak samozřejmě úchvatný zjev MM, která je zde vrcholně roztomilá, a hlavně kvůli ní ten film pořád stojí za vidění a nejde si ji zde nezamilovat. P.S. Jak jsem si celou dobu myslel, že to spěje ke svému předem očekávatelnému závěru, o to víc mi finální rozuzlení připravilo nečekanou facku, která mě dost rozladila musím říct - takhle to skončit nemělo.

The Prince and the Showgirlpatří mezi ty filmy z 50. let, které mají vysloveně zajímavé zákulisí. Samozřejmě pro širší veřejnost byl jeho kontext znovu objeven až u příležitosti premiéry filmuMy Week with Marilyn, který je nostalgickým zpracováním jedné romance ze studií Pinewood. Ve skutečnosti šlo o zajímavé setkání nad hrou Terence RattiganaThe Sleeping Prince: An Occasional Fairy Talez roku 1953. Hra byla napsána u příležitosti korunovace Alžběty II., odehrává se v roce 1911 a vcelku roztomilým způsobem karikuje tehdejší politiku a zároveň je skvělým londýnským bedekrem. Samozřejmě tento aspekt lépe vyzní ve filmu, na divadle mají prim jistřivé dialogy. Marilyn Monroe koupila autorská práva pro svou nově vznikající produkci a požádala Laurence Oliviera, režiséra a představitele hlavní role z prvního nastudování, aby svou roli zopakoval a režíroval i film. Tuto skutečnost ve své době poněkud zastínilo senzační manželství Monroe a Arthura Millera a do dnešních dnů zůstalo mnoho klevet. Jaký je ale výsledný film ve skutečnosti? Jeden z nejméně typických filmů pozdní kariéry Monroe, téměř mechanické překlopení divadelní rutiny, které se snaží co nejvíce vytěžit s jejího kouzla, Olivierovi pověsti a Technicoloru.

Marilyn Monroe mě zatím v těch 7 filmech, ve kterých hrála důležitou roli nijak nepřesvědčila o své božskosti, naopak filmy s ní až na výjimky byly průměrné až podprůměrné. Laurence Olivier v podstatě totéž, většinu co jsem s ním viděl byly ultranudný adaptace Shakespeara. Princ a tanečnice to příliš nezmění, je to taková pohádka jak namyšlený karpatský regent potká naivní americkou tanečnici a tráví spolu čas někde kolem roku 1911. Ani jeden z herců mě zrovna nepřesvědčil, Olivier je nesympatický a Marylin je ve svých těsných šatech docela obtloustlá. A ještě to končí podivně neromanticky (SPOILER sejdeme se za 18 měsíců, ale bůhví co se může stát). Nicméně pohádková výprava je fajn a jednotlivé scénky jak Marylin Oliviera vytáčí, manipuluje s ním a nebo jak se opíjí jsou celkem vtipné. Takže nakonec smířlivé 3*.

Filmy majú plniť sny. A mne sa jeden splnil - na jednej večer som sa stal súčasťou stredoeurópskej krajiny, zvanej Karpatia. Regent Karpatie bol síce despotický náfuka, no nevadí. Márnomyseľné ego Karpatského egészségedre dokázala však ukočírovať jedná naivná americká platinovo blonďatá herecká divadelná kráska. Nezanedbateľnú úploha však zohrala i vládcova nahluchlá, o 40 rokov staršia manželka, podozrievajúceho každého novo sa zjaviaceho človeka za anarchistu. Sen sa splnil, Karpatia sa kolektívne pobavila. Môžeme zhasnúť svetlá. A vydať sa napríklad na ohlásenú studenú večeru k panovníkovi, zahriať mu nožičky a ručičky. A za odmenu v náručí mocnárskeho zástupcu Božieho na Zemi dostať nejakú bezvýznamnú tretku, ako podpísanú fotografiu či ešte bezvýznamnejšie mašličkové fialové vyznamenanie.