Funny Face (1957)

Fred Astaire je sice taneční a muzikálová legenda, takže z tohohle pohledu jeho obsazení možná smysl dávalo. Nicméně v době natáčení byl v podstatě už děda, takže dát ho jako romantickou zápleku k o třicet let mladší Audrey Hepburn, byl jen další gerontofilní přešlap doby. Musim sice uznat, že v týhle roli působil o dost vitálněj, než zpruzenej kmet Gary Cooper (ve filmu Love in the Afternoon), ale i tak mi to dost kazilo celkovej dojem. Kostýmy, výprava, kamera a scénografie na úrovni. Zajímavej výběr lokalit v Paříži, např. zámecká zahrada pro "svatební" tanec. Po stránce tanečně-hudební film bohužel nic extra zajímavýho nepřináší, a ani nic, co už by nebylo vidět někde jinde. Světlou výjimkou jescénavýrazovýho jazzovýho tance Audrey Hepburn v zakouřený pařížský kavárně. Tady je jasně vidět, že vedle herectví měla i velký pohybový nadání. (Taky bych řekl, že tady jsou určitý choreografický podobnosti s některýma scénama z muzikálu Kouř. Možná se pletu, ale kdybych si měl tipnout, kde tvůrci čerpali inspiraci, tak tahle scéna bude jasnej kandidát.)

Funny Faceosobně shledávám nejslabším filmem s Audrey Hepburn - tedy alespoň z toho, co jsem s ní zatím viděl (rozhodně nekončím!). Donenovu filmu asi moc nepomohlo, že jsem si upirátil verzi bez otitulkovaných hudebních čísel, a tak je možné, že se některé vtípkyztratily v překladu. Nicméně, ani sebelepší překlad by zřejmě nezabránil tomu, abych filmu nevyčítal v prvé řadě jistou "přeslazenost" - zhruba 3/4 filmu variují pohádkuO ošklivém kačátku, ovšemže bez toho, že by Jo (Hepburn) v začátku někdo reálně šikanoval nebo ostrakizoval, že by jí její jinakost reálně vyčítal - že tě v prvních minutách filmu objeví v zapadlém knihkupectví, že se Ti v prvém kroku vysmějí, že nemáš vkus, aby tě vzápětí "unesli" do Paříže, aby tam z Tebe udělali módní divu, přičemž Ti bezděčně vyplní všechny tvé sny, jelikož o Paříži jsi vždy snila, to vskutku nelze nazývat dramatickou kolizí nebo krizí (přesně tak, teď odkazuje k výstavbě dramatu dle Aristotela; samozřejmě vím, že toto se týkalo výstavby dramatu, ale myslím, že to je převoditelné i na umění filmu). Ano, nějaký konflikt se v závěru s objevivším se druhým nápadníkem (kontra k fotografovi Dicku Averym, ztvárněnému Fredem Astairem) filosofem Flostrem (Michel Auclair) rozběhne, ale že by si mě jakožto vyučeného filosofa tímhle dějovým zvratem - v němž se naznačí, že sespoilertento nápadník okázalým vzýváním empatie snaží toliko dostat svým posluchačkám pod suknispoiler- film konečně získal, to se fakt říct nedá; naopak mi tahle trajektorie - kdy se v posledkuspoilervyzdvihuje krása Jo (jakoby se plně realizovat mohla teprv jako "věšák na hadry" + v lásce), její intelekt a charakter je odsunut na vedlejší kolej (ne-li úplně eliminován) a filosofická škola, Jo tolik obdivována, se kroky svého původce odhalí jako pokrytectvíspoiler- zní poněkud podezřelé, antifeministicky a antiintelektuálně. 60 %

Aj keďSingin' in the Rainje oveľa oveľa lepší muzikál, aniFunny Facenie je na zahodenie. Spevácke čísla sú dosť nevýrazné, ale zato tie tanečné sú celkom fajn, hlavne keď je na scéne krehká kráska so zasneným pohľadom Audrey Hepburn. Trochu mi vadilo, že jej nevybrali mladšieho hereckého kolegu, no ale prepáčim im to. Výber lokalít v Paríži je super, najviac sa mi páčilo fotenie v prostredí Château de la Reine Blanche (Audrey v bielych šatách, jarná lúka, jazierko a biele húsky). "Girls, think pink!" [arte]

Ústřední pár mi přišel až nesmyslně nepasující, on je scénář vůbec výjimečně prostinká záležitost. Písničky zaujaly snad jen dvě, skvělé bylo ale taneční číslo v kavárně Freda a Kay Thompson, která je mimochodem výborná, energická a vtipná. Audrey poměrně solidně zpívá a tančí a Fred Astaire hraje mnohem uvolněněji a civilněji než ve svých filmech ze třicátých let. Jinak jako celek je to ale dost bezkrevné a energie to nemá ani za mák, navíc ta modelkovská zápletka je hodně otravná.

Zdejší módní časopis má jasné poselství a krásné bílé vydavatelství. Všude se zpívá a tančí. V kavárnách se diskutuje. Celý film už je natáčen na krásnou barevnou kameru a pohledy na padesátkovou Paříž jsou moc nádherné. Audrey Hepburn  káže o empatii a můžeme si její krásu užít ve všech podobách. Ona byla zkrátka tak roztomlá, že je skoro úplně jedno, co se kolem děje.  Ano, pane Oskare,. I já vím, že její krása, je i v neokázalosti a děkuji, že jste to napsal za mě. Ale musel jsem uznat,  že jako panička se zlomeným srdcem nebo princezna na plese se spanilým princem holoubkem vypadá rovněž úžasně. Tak jsem si s ni opět během Vánoc dal film a opět to byl krásný výlet do starých časů a pohlazení na duši. Letos už Wilderoviny došly, ale i u Stanleyho Donena se mi líbila celková režie a líbívá scénografie scén s pestrobarevnými kulisami. Na tohle se zkrátka krásně kouká. Opravdu mě mrzí, že jsem stále nezpíval v dešti.  Ale zpívat s Fredem a Audrey ve svatebním bylo taky hezké.  Zjistil jsem, že z tohoto filmu pochází možná stejně ikonických  fotek jako z omílaného Tiffanyho a znám je už od prvních dob, kdy jsem se o Audrey začal více zajímat.  Nejradši mám tu, kde Audrey drží balónky. Má to vůbec chybu? Ano, totálně brakový  příběh (hlavně v závěru, kdy Fred umlatí slizkého filozofa kytarou, to jsem si říkal, že je WTF)  a opět velký věkový rozdíl mezi Audrey a jejím partnerem. Legendárního Freda Astaira jsem rád konečně někde viděl. Nic proti jeho výkonu jinak nemám, líbil se mi určitě víc než Cooper loni v Odpolední lásce (jinak by u mě oba ty filmy skončily jako plichta.) Fredovi nejde nic vytknout. Byl elegantní, vtipný, tancoval krásně...Ale  i on by mohl Audrey dělat dědečka.  Také je škoda, že postava Audrey tak zapomněla na své ideály ze začátku a ve výsledku se plně oddala světa modelingu, se kterým ze začátku nesouhlasila. Trochu jsem čekal, že děj uhne jiným směrem. Ale ne, jinak to chybu nemá. A pokud ano, tak kdo jsem já, abych ji soudil?:D