Picnic (1996)

Tenhle film je hodně speciálně atmosférický a zároveň minimalistický, která stojí hlavně na náladě a pocitech spíš než na klasickém ději. Příběh je sice velmi jednoduchý, ale netřeba ho dělat zbytečně složitý. Nejsilnější je tu vizuál a způsob, jakým film pracuje s tichem, krajinou a momenty mezi dialogy. Má to pomalé tempo, někomu to může přijít nudné, ale pokud se člověk naladí na tuhle vlnu, začne to fungovat. Postavy působí křehce a jejich psychika je naznačená víc obrazem než vysvětlováním proč. Trochu mi chyběla větší hloubka v některých postavách a pár scén mohlo být víc rozvinutých, ale to je hlavně tím, že je ten scénář strašně lehký. Na druhou stranu právě ta otevřenost dává prostoru pro vlastní interpretaci. Jinak musím pochválit zajímavý koncept, plus to není nijak dlouhé. Není to pro každého, ale má to svoje kouzlo. Takových 7/10

Jediný film Shunji Iwai-a, ktorý vo mne vyvolal podobné pocity, ako neskorší (a môj najobľúbenejší) All About Lily Chou-Chou. Len Picnic je podľa môjho viac experimentálnejší, čo sa príbehu a kinematografie týka, snový a nadpozemský (všetky scény výletu za stenami psychiatrickej liečebne). Celý čas máte možno pocit, že jednoduchosť scén, absencia zápletky a menšia stopáž nemôžu priniesť nič prevratné, no záverečná scéna vás musí presvedčiť o opaku. Mňa presvedčila.

V Picnicu si můžet bez problémů užívat lehce lyrické atmosféry výletu tří bláznů, snad vzdáleně Améliovské, nicméně v touze po hlubším zážitku se asi pokusíte přijít na to, co tím chtěl básník-režisér vlastně říci. Atmosféra samotná je totiž na dobrý film málo. Já jsem se o to pokusil a o svůj pokus se podělím. Jde o pokus, který sám chápu jen jako nástin, možnost... Možnost, které sám stoprocentně nevěřím... V Iwaiově podání jsou blázni jako děti, vše chápou doslovně, všemu naivně věří. Jejich jednání je samozřejmě naivní a šílené, jejich duše je však opravdovým zrcadlem, které odráží smutnou absurditu světa. Následují SPOILERy Jejich dětská čistota, nezkaženost je dospělým světem pošlapávána ne s krutostí, ale mimochodem, nechtěně a nevědomě (auto přejíždějící bez povšimnutí květiny). Dospělí chtějí děti zařazené do společnosti, uniformní (scéna odebrání oblečení Koko), ti se však své individuality snadno vzdát nechtějí. Rozhodující je pro film setkání s knězem, po něm začne osud bláznů směřovat k netušené, ale zřejmě nevyhnutelné tragédii. Touha Tsumujiho po vykoupení, jeho víra v brzký konec světa, obojí přiměje Koko k oběti, kterou podstoupil na kříži Ježíš Kristus. Její logika je bezchybná - když Ježíš mohl svojí obětí vykoupit lidstvo, proč by ona nemohla vykoupit jednoho Tsumujiho? Nejsem si jist, jestli tady Iwai naznačuje hloupost bláznů nebo hloupost "zdravých", ale spíše bych sázel na to druhé. V tomto podání je většina lidí dětmi či blázny a jejich bláznoství je posvěceno jen jejich množstvím... Silné ***.

Metafora úniku z psychiatrické léčebny je poněkud nedotažená (max.50%)

Japonska zvratenosť a uletenosť v plnej parade! Iwai sa teda poriadne odviazal.