Ririi Šušu no subete (2001)

O Lily Chou-Chou se nedozvíte skoro nic, vlastně jen uslyšíte její hudbu. Zato o jejích fanoušcích zjistíte víc, než dost. A jenom dobře, že to nakonec je takhle zahuštěné, jelikož jsem chvílemi měl pocit, že se to celé jaksi zaseklo na místě a nemá kam gradovat. Ale vždycky se to zvedlo a ve správné momenty, takže jsou mé dojmy spíše pozitivní. Navzdory otravné odpoutané kameře, která u mě (i tady) měla opačný účinek než jaký pravděpodobně byl, to je výstižné a působivé zobrazení síly i vnitřní moci fandomu celebrity. Chytře je tu zobrazené, jak vzniká, jakými směry se může on i jeho členové vyvíjet a v jakých případech se z něj odchází i "odchází". Samotná hvězda tvoří něco nadpozemsky spirituálního, co vnímají jen její fanoušci, díky čemuž dokáží vůbec žít. Její hudba má pro ně v sobě zvláštní sílu, která zvedá sebevědomí i zbližuje, ale vše se může zvrtnout, když význam tohoto fanouškovství berete až příliš vážně. Ne vůči celebritě, na to jsou jiné filmy, ale vůči vašemu okolí. Pak se z šikanovaného jedince může stát sám šikanátor, který se mstí možná až moc... A časem přestane být fandom o celebritě samotné, ale víc sebereflexivní, sám o sobě a mezilidských vztazích uvnitř něj, který tvoří něco úplně jiného, než samotná zpěvačka a její hudba. Snad jsem to poslal srozumitelně. Je to velice trefné, byť samozřejmě přizpůsobené vlastní poetice a částečně i schématu japonských outsiderských filmů o školácích, ale samotný fandom kvůli tomu naštěstí nepůsobí přehnaně. Perfektně do toho jsou zapracované i příspěvky z fandom fóra, které vpadávají do obrazu vždy v konkrétní vhodnou chvíli, nejčastěji aby dovysvětlily náladu zobrazované postavy či celé scény. Navíc jak se objevují už v procesu psaní, který je nejprve shlukem nesrozumitelných znaků, jež se pak automaticky převede do shluku srozumitelných slov, vše se zvuky synchronního klepání do kláves... Tenhle stylistický nápad se mi líbil a užíval jsem si ho z celého filmu nejvíc, jelikož výrazně posílil to, co jinak básnivé a hůře samy o sobě dešifrovatelné úhly kamery (a někdy i celkové dění scény) nedokázaly. Byť i kamera, nakolik mi spíš nesedla, má své klady, například záběry osamělých postav se sluchátky v přírodě. Asi už bych to nemusel vidět znova, ale výrazný zážitek to určitě zanechalo a třeba to ve mě ještě časem zarezonuje... Na zvolený styl vyprávění jsem si totiž taky musel nějakou dobu zvykat, ale nakonec jsem se do něj dostal, stejně jako do celého filmu. Slabé 4*

Predchádzajúca snímka režiséraShunjiho Iwaia-Shigatsu monogatari- je príjemným a pokojným počinom z takmer idylického Tokia plného rozkvitnutých sakúr.Riri Shushu no subeteje v porovnaní s ňou presný opak. Režisér Iwai tentokrát diváka privádza kamsi do rurálneho prostredia a zameriava sa na život dospievajúcich študentov, spomedzi ktorých viacerých ovplyvňuje hudba fiktívnej speváčky Lily Chou-Chou. V diele, ktoré najmä zo začiatku nie je rozprávané chronologicky, čo môže pôsobiť trochu mätúco, si Iwai tak povediac neberie servítky, zachytávajúc surové dospievanie surovým spôsobom. V príbehu si - možno ako príčinu a možno ako dôsledok ľudskej surovosti - zároveň všíma odcudzenie jednotlivca v čoraz viac pretechnizovanej spoločnosti na začiatku nového milénia. Témam, ktorým sa film venuje, necháva dostatok priestoru vyniknúť, pričom medzi nimi dochádza k prirodzenému prieniku, čím vytvárajú komplexný príbehový celok. V rámci neho zároveň Iwai dôkladne pracuje s postavami, hoc sa to na prvý pohľad nemusí zdať. Práve vďaka tomu, že protagonisti vo väčšine prípadov nedávajú najavo svoje emócie, ale zdieľajú ich anonymne na internetovom fóre, dokáže aj bez vyslovených slov vyniknúť, čo v skutočnosti cítia a prežívajú. Niekoľkokrát spomenutý pomyselný éter sa vo filme ako keby odzrkadľoval na jeho atmosfére, a to predovšetkým vďaka štýlu hudby vo viacerých scénach.Riri Shushu no subete, film vyznačujúci sa aj zaujímavo kombinovanou prácou s kamerou, patrí medzi navonok nenápadné, ale obsahovo silné diela. Ťažké témy dospievania, šikany, samoty a anonymity na rozpínajúcom sa internete spája do celku, ktorý sa nesnaží nič prikrášľovať, ale, naopak, ich zobrazuje v celej svojej nahote. Shunji Iwai to navyše robí spôsobom, ktorým sa nepokúša šokovať, ale necháva tieto skutočnosti vyniknúť ako čosi úplne bežné. A práve to je tým, čím film šokuje a desí.

V asijských arthouse kruzích dnes už nefalšovaná klasika, která je nechtěným, byť perfektním parťákem ke Kurosawovu Kairu, neboť je svým způsobem podobně temnou predikcí nedokonalosti internetu. Ten sice může spojit neznámé cizince se stejnými zájmy do pevného svazku digitálního přátelství, zpečetěného parasociální láskou k fiktivní pop hvězdě Lily Chou-Chou, ale zároveň se stává jediným místem štěstí pro traumatizovanou generaci dětí, které se jinak potýkají se záští a nepochopením. A to prosím pěkně v roce 2001, dlouho před vznikem sociálních sítí, ještě prohlubující dopad na už tak zmatenou dobu dospívání. Iwaiův kousek je nepochybný majstrštyk, s geniálně odpoutanou kamerou a inovativní strukturou, která možná drobně šokovala v době vzniku, ale pozorné diváky už dnes nepřekvapí. V tom vlastně vidím jediný opravdový problém filmu – přestože jsou trable postav zobrazeny opravdu brilantně a uvěřitelně, pokud jste v posledních letech viděli podobně laděná japonská dramata ze střední školy, notně vycházející i z Lily Chou-Chou, pravděpodobně vám vývoj příběhu bude připadat drobně předvídatelný nebo povědomý. Drobná a nedůležitá oběť filmu, který byl v mnohém první, ale u mě se dostal na řadu až jako jeden z posledních. 90%

Na to, ze mam rad japonske filmy, mal film Ririi Shushu No Subete prilis rozkolisany dej, v ktorom sa dialo strasne malo. To, ze to bola cervena knihovna mi nijak nevadilo, len tempo bolo take kadejake, niekedy doslova uspavajuce a muselsom sa veru poriadne premahat, abych to dopozeral do konca. Navnadeny som bol predchadzajucim filmom Love Letter 1995 : 30 %

No tak tohle byl nářez toto. Film který jsem nikdy netoužil vidět, ale který mě během 146 minut přesvědčil, že jsem ho měl vidět. Neuvěřitelné, jak jsem to v poslední vteřině 30 minuty stopl, a řekl a dost! Pak jsem si ale pročetl komentáře zde a řekl si, že to ještě chvilku zkusím. No pochopitelně od další sekundy mě to konečně chytlo. :) Takže, díky milí ČSFD uživatelé. :D Vyzvedávat cokoli - paralely, příběh, kameru, hudbu, scénář, to prostě nemá smysl. Všecko totiž zapadá do jednoho celku, neskutečně celistvého. Moje milovaná Yuu Aoi nemohla debutovat v lepší roli (vzpomněl jsem si, na Hula gáru, kde byla taky podobně fantastická.) Tenhle film není oddychovka, není pro jakoukoliv příležitost a těžce bude chápán lidmi, bez určitého stupně poznání japonské duše. Paráda!