Piargy (2022)

Na Františka Švantnera si filmaři nevzpomněli od roku 1988. Novou adaptaci postavili na povídcePiargyze sborníkuMalkaz roku 1942, jedná se tedy o autentickou literaturu slovenského štátu, z doby, kdy byla snaha více slovenštinu kodifikovat po předchozích snahách o jazykovou "čechoslovakizaci" z roku 1931. Nadto Švantner sám šel ještě dále a pracoval s jazykem jako s melodií vyprávění vyjadřující rázovitost prostředí i jednajících postav, takže číst něco takového v originále je pro současné Čechy praktické cvičení, ke kterému je nutný výkladový slovník. O něco přístupnější by snad mohl být český překlad z roku 1962, otázkou pak zůstává dostupnost obou textů. Dalším výrazným vlivem na výslednou podobu filmu, tedy kromě literárního dědictctví, byla mmj. makedonská národnost Ivo Trajkova. Buď jak buď, neortodoxní a nepietní přístup Trajkova posunul lyrický text Švantnera kamsi k současnému folk hororu, ač si nechal vesnické interiéry natočit v Múzeu slovenskej dediny... Zážitek je to určitě, ale jestli pozitivní, to už je nutné ponechat na každém jednotlivém divákovi. Mmch. slovo "piargy" má polsko-německé kořeny. Stačilo málo a mohlo se jednat o slovenskéŽelary, ale nakonec sePiargyztratily kdesi mezi přírodní a klerofašistickou metaforou.

Silný dojem na měPiargyvyvolaly svým černobílým vizuálem: nádherné kompozice kamery v pohledné krajině, časté osvětlení pouze vybrané části interiéru uprostřed černé tmy, v jednom případě až magický střihový přechod z pokoje uvnitř ve tmě na celý dům zvenčí... možná mě jen trochu rušily ty dodané barvy žlutého ohně a červené krve, s nimiž náhle ta snaha o estetický dojem působila míň přirozeně. Líbilo se mi i obohacení jen zdánlivě technicky zaostalejšího prostředí vesnice o tehdy moderní auto či gramofon s deskou. Horší oproti takřka dokonalé formě to mám s obsahem, který mně zaujmul spíše jen vybranými motivy, hlavně tím magičnem skrytým kdesi mezi povědomě cítěné náznaky možné blížící se pohromy a tendencí vesnického lidu vidět i za zásahy přírodních živlů vinu v konkrétním člověku. V tomhle ohledu si nešlo nevzpomenout zvláště na filmDrak se vrací(1967), který na mě přeci jen aspoň před lety zapůsobil mnohem víc. Jednou z nejvydařenějších scén je pro mě vedle vyvrcholení určitě „falešný“ pád ze skály, kde se právě s magickou schopností hlavní hrdinky pohrá krátce jak ona sama ve vztahu k jiné postavě, tak tvůrci směrem k divákovi. Vztahový příběh z vesnice nabízí potenciál, ale jaksi jsem se tady, navzdory dokonalé formě, necítil být většinou událostí spíše romantického charakteru nějak více zasažen. Možná bych ocenil větší rozpracování historického pozadí 2. světové války (k němuž může příchozí lavina vytvářet jakousi paralelu), což zde ale zůstává opravdu spíš jen mírně naznačené, nejvíc asi sundáváním nápisu z židovského obchodu.[65%]

Snímek tak "autentický", že v něm starý sedlák se spoustou dobytka a statkem, na němž mu nepomáhá ani jeden čeledín, či děvečka, nemá celý den co na práci, a tak souloží. Tu s manželkou, kterou předtím pro jistotu zmlátí, tu se svou snachou, tu s prostitutkou ve městě. A to všechno stíhá denně a několikrát. Hm, zřejmě má tělo a hlavně srdce dvacetiletého mladíka... Jinak, když odhlédnu od tohoto nesmyslu, tak díky neustálému znásilňování Judit Bárdos starým slizkým dědkem (Atilla Mokos), je film velmi nepříjemný, téměř až nedívatelný. Opravdu jsem několikrát odvracela oči od obrazovky. Výprava = jedna chalupa a dvůr, a obraz je bůhvíproč černobílý, asi aby ještě znásobil už tak hlubokou depresi, která z filmu přímo odkapává. 1*.

Ženy to měly těžké napříč všemi dobami. Ta, v níž se odehrává děj nebyla výjimka. Většinou byly provdány za koho se provdat nechtěly, často šlo o staršího chlapa - bohatého statkáře. Juliša má v tomhle ohledu štěstí, jelikož si vylosovala chlapa mladého a dle svých představ. Jenže ten si ji z nepochopitelných důvodů nevšímá a tak se jí ujme otec. Přiznám se, že podobné milostné trojúhelníky v různých historických etapách nejsou ve filmech ničím výjimečné a už vůbec ne originální. Zde je to ovšem pojato ještě v reáliích tradic a víře v boží trest. Mě neseděla ten černobílý podklad, protože na něm tak nevyniklo prostředí, v němž se natáčelo, ale o to taky tvůrcům nešlo. Herci se zaskvěly dobrými výkony, dobrá kamera, ale celkově průměr.

Výkony v Piargy sú tak desné, že mi bolo až blbo za zúčastnených. Teatrálne, neprirodzené. Napriek tomu, že má minimálneJudit Pecháčekvýrazné herecké vlohy, tu pôsobí akoby ani nemala skúsenosti. Neuveril som jej a ani žiadnemu inému hercovi nič. Napriek je pôvabu to strašne zakopáva o reálne vyznenie, na ktoré sa tak vehementne usiluje celok tváriť, čím stráca nielen na vyznení, ale aj všeobecne čare filmárčiny, ktoré tu hrá podstatnú úlohu. Remeslo vo výprave pomerne zvládnuté, ale vo všetkom inom otrasné. Dávno som nevidel takto nepresvedčivé aspekty u špičkových hercov. Ale nenudil som sa. Tá druhá * je však iba zo zhovievavosti voči chabým pomerom našej kinematografie.