Jan (1991)

Není to zas až taková avantgarda, aby musel být zrovnaJantak dlouho uvězněn v archivu. Informace o existenci této televizní miniatury nevyšla najevo ani v doběHořícího keře, aniJana Palacha. Nakonec se z toho stal materiál pro obsah problematického covidového 3. programu ČT, což je obrovská škoda. Jistě, jsou to ryzí ranná 90. let, ať už formou, tématem nebo výběrem nové generace herců, ale výsledek stojí rozhodně za pozornost a svým způsobem je to silnější zážitek, než pozdější palachovské filmy, které jsou už příliš sterilní a vykalkulované.

Lyrickoepický portrét Jana Zajíce, podaný intuitivním vyprávěním, vedeným v retrospektivně vybavovaných (a nervně stříhaných a kombinovaných) prostřizích. Enfant terrible českého porevolučního filmu Ivo Trajkov se spolehl na sugesci jemné a oslovující tváře hlavního protagonisty a jeho bedra doslova zatížil křížem imitovaných dobových reálií a obklopil jej nedýchatelným ovzduším zoufalých hereckých pokusů ostatních účinkujících. Celý film vyvolává dojem, že v únoru 1969 jakýsi přecitlivělý a plachý student, jakýsi mimochodec a snílek, podlehl skličující atmosféře okupované vlasti a napodobil čin Jana Palacha. Myslím, že jde přinejmenším o zjednodušení, ne-li o zkreslení.

Zatímco Jan Palach se hraného filmu dočkal až v roce 2018 v režii Roberta Sedláčka, druhá pochodeň Jan Zajíc se filmového zpracování v režii Iva Trajkova dočkal už v roce 1991. Zahrál si ho Jakub Wehrenberg. Upřímně mi to však přišlo zmatečné. Herecky to bylo šíleně naivní a nejisté. Vyprávění napřeskáčku nedávalo příliš smysl a promyšlenost tam zkrátka nevidím. Obrovská škoda promarněného potenciálu.

Ojedinelý aj odvážny pokus nielen popísať jeho život, ale hlavne vžiť sa do vnútra chlapca, ktorý sa napokon upálil, s obludne naliehavou hudbou a otravnými bleskovými prestrihmi halabala flashbacky aj flashforwardy. Napriek ním a až útočne artistnej kresťansky orientovanej „duchovnej“ forme, ťažiacej zo slobody tesne po revolúcií, sa tá hodinka vyplatí a v druhej polovici sa dostavia aj skutočné emócie. JAN si nerobí hlavu z nejakých historických detailov a výslovne na to upozorňuje, čím sa stáva zaujímavým protikladom HOŔÍCÍMU KŘI, ktorému sa síce nemôže rovnať prepracovanosťou a realizačnou stránkou, ale proti jeho otrockej popisnosti sa pri zachovaní všetkého potrebného obsahu ( na začiatku 90. rokov ešte nebolo potrebné vysvetľovať povahu normalizačnej neslobody ) na menej než štvrtinovej ploche ešte aj pokúsi o nejakú autorskú víziu a osobitý prístup.

Tvůrci se bohužel až příliš soustředili na netradiční formu vyprávění, než na příběh samotný. Hodně se tu stříhá a místy je nasazena rychlá střihová sekvence záběrů, které pocházejí ze scén, jež se ve filmu objeví až později. Působí to sice zajímavě a diváka to v orientaci v ději nezmate, smysl toho ale moc nechápu. Snad to nemělo působit jako jasnovidecká vidění hlavního hrdiny… Scéna samotného upálení Jana Zajíce nám ukázána není. Ne, že bych ji vyžadoval, ale zpracovat ji formou symboliky v podobě hořícího stromu mi přišlo příliš "umělecké". Snad by bylo lepší v rozhodující chvíli pouze otočit kameru stranou… Jako příklad filmu, kdy se podařilo netradiční formu vyprávění využít k prohloubení divákových emocí, bych rozhodně označil PF 77 od Jaroslava Brabce, které se též snažilo co nejautentičtěji vystihnout chování lidí v době komunistické nadvlády. Právě z PF 77 jsem tu dobu pochopil mnohem lépe, u Jana jsem se v podstatě jen nudil – navzdory vážnosti tématu.