Persona non grata (2005)

Distingovaný herecký projev Zbigniewa Zapasiewicze plný sebereflexivní ironie, scénář znějící historickými odkazy na nejožehavější témata polských dějin. Solidarita, udavačství, kdo je opravdový přítel a kde je hranice, kdy se i ten nejbližší člověk může stát tím, komu věřit nedokážeme? Aneb, kdy se dostaví ten okamžik, kdy se všechny životní strasti i zážitky spojí v mysli a zahltí jí natolik, že vypudí každodenní starosti a „racionální“ chování tak, že člověk uslyší nebeskou hudbu? Krásně pojaté vyprávění o Wiktorovi, který vždy bojoval za svobodu a demokracii, po boku měl svou ženu a věřil, že Solidarita přinese rozpad východního bloku. V nové společnosti udělá kariéru velvyslance Polska v Uruguayi. Po manželčině smrti však svádí nový boj. Tentokrát je na jedné straně čest jako politika a občana, na straně druhé je důvěra v dávné přátelství a také lásku jeho ženy.

Příběh o idealistovi Wiktorovi (Zbigniew Zapasiewicz), který je polským velvyslancem v Uruguayi. Je to muž vzletných ideálů, který po smrti své milované manželky začne každého podezřívat ze špionážních a udavačských praktik, za stejné chování, které bylo rozšířeno za komunistů a proti kterému celý život bojoval. I když se principy zdají podobné, tak se čas změnil a každý myslí předevsím na uspokojování vlastních potřeb a osobního obohacování. To zjistí až na sklonku svého života a zdá se že raději volí dobrovolný odchod ze života za svou milovanou, protože pochopil, že do tohoto života už se nehodí. Další zajímavé postavy: ruský náměstek ministra Oleg (Nikita Michjlkov), muž který se rád dělá tajemným, polský atašé (Jerzy Stuhr), italský konsul (Remo Girone), který se dělá dobrým, polský náměstek ministra (dobrý Daniel Olbrychski), který si i přes ideály zachoval racionální uvažování a nový polský konzul (Andrzej Chyra) se svojí ruskou manželkou oksanou (Maria Bekker). Nic není tak jak se na první pé=ohled může zdát a především každý jde pouze za svým prospěchem. Až na idealisty, kteří nejsou schopni vidět věci reálně.

Příběh navenek silného muže, vnitřně oslabeného a trpícího náhlou ztrátou své ženy, ale i stavem společnosti, jíž pomohl sám vytvořit. Realisticky, nikoliv syrově vykreslená zahořklost a zároveň snaha nenechat se semlít současnou morálkou. Obraz člověka, který chápe a ví víc, než kolik může předat dál. Film může dát přínosný vhled "malého člověka" do vnímání trpké životní reality lidí, kteří hráli výraznou roli ve svržení komunismu, lidí, kteří věřili ideálům, ale neměli moc je naplnit. Dávám 95%.

Zahořklý idealista ztrácí opory ve vnějším světě a jeho vnitřní svět se kvůli tomu bortí. Ex-disident Wiktor (Zbigniew Zapasiewicz) má za své zásluhy v protikomunistickém odboji sice lesklou trafiku v podobě velvyslanectví v Uruguaji, ale právě mu zemřela milovaná žena a záhy poté omylem smrtelně urazí svého nadřízeného a bývalého druha ze Solidarity, náměstka ministra (Daniel Olbrychski). Krom toho má vážný důvod se domnívat, že přítel z minulosti, ruský diplomat Oleg (Nikita MIchalkov), byl milencem jeho manželky. Kam se Wiktor pohne, je obklopen bezpáteřníky a slizkými pragmatiky (např. rozkošný záporák Jerzy Stuhr), kteří efektivně proplouvají životem, zatímco on si každým krokem a pokusem ovlivňovat svět podle svých hodnot jen komplikuje situaci. Ve srovnání s českou produkcí nezvykle dospělý film, který nastoluje vážné otázky osobní integrity. Škoda několika málo slabších míst, jinak bych byl v pokušení film označit za svrchovanou diagnózu postkomunistické doby - i tak 89%.

Strhující od začátku, kdy hlavní postavě filmu, polskému velvyslanci v Uruguai Wiktorovi, umírá žena, až do samotného dramatického závěru...Fascinovaně jsem koukala na příběh Wiktora, jenž se se svou dobráckou, důvěřivou a zásadovou povahou jaksi nehodí do světa politiky. Světa intrikaření, udavačství, prospěchářství a obcházení pravidel. Je příliš osamělý v obklopení kolegů, kteří se právě v tomto světě cítí jako ryby ve vodě. Přestává lidem věřit a stává se z něj chorobně podezíravý blázen...