Pán přílivu (1991)

Film jsem viděl hodně brzo po premiéře a pak určitě ještě jednou/dvakrát. 4* jsem dal po paměti. Teď teprve napíšu nějakou tu recenzi, což v mém případě vždy slouží pouze pro mé niterní účely. Takže, úplně jsem zapomněl na druhou rovinu příběhu, a to nešťastnou lásku Toma Winga a doktorky Lowensteinové. A to je právě kámen úrazu. Trochu to připomíná jiný film režisérky Streisandové Dvě tváře lásky. Nějak mi to drhne, nepřipadá mi přirozené, jak si vyznávají lásku, nevidím tam pořádnou chemii. "Miluješ ji víc, než mě? Ne, ale ale miluju jí dýl". Tak nějak. První rovina filmu, tragický příběh rodiny Wingů je v pořádku, má to hlavu a patu, jednotlivé postavy, rodinné tajemství, duševní choroba sestry Toma a pod. To je téměř na 5* , ta druhá na 2*. 6,5/2 = cca 3*. Čili jednu odebírám. Jo, a taky se dobrý, že Kate Nelligan hraje matku NIcka Nolteho, který je o 9 let starší.Zajímavosti  : Jason Gould (Bernard Woodruff), který ve filmu hraje syna Barbry Streisand (Susan Lowenstein), je jejím skutečným synem.

Film pro zeny. Takovy to pitvani nitra a vzpominek a stourani v rane porad dokola a do toho nova laska a pak zase trauma z detstvi. Je to pekne natoceny, ale tak od desate minuty je zrejme jak to cele skonci a kde je ten pes vlastne zakopany. Neni to v zadnem pripade Woodyho styl, spis bych to prirovnal k Irvingovym romanum.

Taková romanťárna s dávkou dramatu, toho ale mohlo být více. Velice dobře se zde otevírají pocity hlavního hrdiny, které jsou uzavřené hluboko uvnitř a skryté ve vzpomínkách. Postavy jsou vcelku sympatické, ovšem trochu mi chybí příběhová část sestry Toma, která je stěžejní pro jeho pobyt v NY. Její psychologický problém je řešen mimo plátno, což je velká škoda, protože Tomovy vzpomínky dávají velký potenciál k rozuzlení jejího problémů a stanovení diagnózy.  Ovšem na to se snímek nezaměřuje, místo toho se řeší vztah našeho hrdiny s psycholožkou. Film je poměrně dlouhý, ale umím si představit  ještě 20 minut věnované jenon segre hlavního hrdiny. Oceňuji konec a jeho myšlenku, je to solidní film o skrytých pocitech z dětství.

Tentokrát mi Streisand sedla. A je téměř zázrak, že jako režisérka i jako herečka. Ve dvojici s Nickem Noltem jim to slušelo a ke konci jsem jim to vyloženě přál. Pán přílivu je parádní drama hlavně díky pomalému odtajňování minulosti. Pokud bychom zůstali v přítomnosti, je to jen další romantické drama, které nemá ničím zaujmout. Ale jak mě flashbacky ze začátku rušily, pomalu jsem je vyhledával víc a víc a jejich finále, které rozkrylo mnohavrstevné drama, bylo parádní. Jen konec, i když ve finále vlastně dobrý, mě rozesmutněl. Dobrý film.

Příběh o traumatech kazících život, ze kterého se poměrně překvapivě vyvine silná (protože smutná) romantika. Způsoby vyprávění se za třicet let značně změnily, cynický člověk se zamyslí nad tím, zda jizvy minulosti skutečně zahojí přiznání strašlivého tajemství jiné osobě a popřemýšlí nad tím, jak si režisérka Streisandová plánuje scénku, kde se tulí v růžových podkolenkách na houpacím křesle k odbarvenému Noltemu. Ale je těžké nepropadnout části filmu, kdy dvě postavy unikají vztahem z klecí svých ne úplně šťastných životů a užívají si štěstí a naději.