Takoví normální zabijáci (1994)

Zhlédnutí kontroverzního Stoneova opusu jsem dlouho odkládal, komentář teď nějakou chvilku taky. Dle očekávání film šokoval a zacházel do brutality za běžnou hranici v hodně nespoutaném stylu – nad očekávání mě přes veškerou pachuť ale bavil. Vše se, včetně formy, hereckých výkonů a sdělení s kritikou médií a diváctva bažícího klidně i po obskurních senzacích, posouvalo někdy na můj vkus až do zbytečně přehnaně exaltovaných rozměrů, přesto cítím, že na tenhle šílený biják nezapomenu spíš v pozitivním slova smyslu. Stone v závratném tempu vrství tolik událostí, zvratů a kreativních změn formy s přechodem mezi všemožnými žánry, styly, formáty a barevnými filtry (pár minut ve stylu studiového sitcomu v zrnitém televizním vizuálu je pouze jednou z mnoha nečekaných podobTakových normálních zabijáků...), že chtě nechtě neustále upoutává v návalu, kdy se vám ještě v kombinaci s hektickou kamerou ze všeho může snadno zatočit hlava. Ve druhé polovině, která se ale s přesunem převážně do vězeňského prostředí stylově více ujednotní, se tempo aspoň částečně uklidní a nabízí vcelku slušné vyvrcholení temné satiry v neotřelém mediálním kabátku a taky značně větší prostor pro vedlejší postavy policistů (dva "Tommové" Sizemore a Lee Jones) a moderátora (Robert Downey Jr.), kteří mě svými kreacemi zabavili často víc než hlavní dvojice.[75%]

Když jsem slyšela o tomto filmu už v devadesátkách, tak mne dle popisu přitahoval. V té době jsem ale filmy moc nesledovala. Po více než třiceti letech jsem měla upřímný strach, že už to nebude ono – že to zestárlo, že ten tehdejší hype byl jen módní záležitostí. Ale ne. Nezestárlo to ani o den. Stále je to čistý kult.
Původní scénář napsal Quentin Tarantino a musím říct, že by možná bylo lepší, kdyby Tarantino psal jen scénáře. Tento film je totiž v mnoha ohledech lepší než většina věcí, které Tarantino sám režíruje. Rozdíl je markantní: zatímco Tarantino rád dělá narážky na staré filmy a žánry, tady se celý styl hraje na televizní formát – na ty přehnané, senzacechtivé zpravodajské show, reklamy, sitcomy a mediální cirkus. A funguje to skvěle.
Film má několik rovin a všechny fungují. Na jedné straně je to velmi silná, až opojná oslava monogamické lásky – i přes to jedno zaškobrtnutí, které se tam objeví. Pouto mezi Mickeym a Mallory je naprosto bezhlavě intenzivní. Když se dva lidé, kteří se nikdy pořádně necítili součástí okolního světa, najdou, vznikne spojení, které je úplně mimo realitu. Všechno ostatní – všichni ostatní – se stávají jen terči. Nejsou to lidé, jsou to jen překážky v jejich společném snu.
Důležitější a dodnes bolestivě aktuální je ale druhá linka: jak senzacechtivá média dokážou z vrahů a kriminálníků udělat celebrity a „hrdiny“. V českém prostředí stačí připomenout kult kolemKájínkaa hned je jasné, o čem to je. A když ti vrazi navíc tvoří zamilovaný pár? Mediální úspěch je pak absolutně zaručený. Film tohle téma nejen ukazuje, ale přímo do toho buší s až bolestivou přesností.
Stylově je to pořád šílená jízda – chaotická, barevná, přehnaná, ale zároveň velmi cílevědomá. Po třiceti letech pořád působí svěže a provokativně.

Formálně zajímavé cvičení ze střihové skladby (natáčení probíhalo 2 měsíce, střih 11 měsíců). Výsledný film bohužel úplně nedrží pohromadě jako jeden celek, jedna jízda. Ale je to výtah ze zajímavé skrumáže událostí v tehdejším reálném světě a i produkčně je to atraktivní počin. Na počátku byl Tarantinův scénář, na konci Oliver Stone a jeho vize. Jednotlivé inspirační prvky zahrnují skutečný rozhovor s Charlesem Mansonem, parodii na australského moderátora Steva Dunleavyho... ta hlavní dvojice je trochu Bonnie a Clyde, trochu Caril Ann Fugate a Charles Starkweather. Jako kritika masmédií je to fajn, parodie naI Love Lucyje výborná, ale je tu strašně moc odboček na reálné kauzy O. J. Simpsona, Tonyi Harding a dalších. Nejednotné herecké vedení pak umožňuje každému si hrát vlastní sólo, včetně extrémně divadelního Tommyho Lee Jonese... Takové čisté devadesátky, žádná pravidla, ale hlavně všechno a rychle.

Oliver Stone natočil radikální kritiku amerického způsobu života, založeném na moderní verzi hesla „chléb a hry“, a rozjíždí představení plné bezcílného násilí a krvežíznivé veřejnosti. Kritika mu nicméně vyčítala jistou nezaostřenost satiry a varovala před inspirováním skutečných aktů násilí. Kamera Roberta Richardsona ani chvíli neposečká, nahýbá se ve vyšinutých úhlech, kolébá se. A stříhá se pětkrát častěji, než je u hollywoodských filmů obvyklé. Stoneovi se dostal do rukou scénář Quentina Tarantina, který téměř kompletně přepracoval. Ponechal si ale ústřední dvojici zamilovaných zabijáků a kostru příběhu, jinak se jedná o naprosto odlišný film, od něhož se Tarantino distancoval. Rození zabijáci Mickey a Mallony mají však něco z Tarantinovy dvojice Pumpkin a Honey Bunny, nebo Bonnie a Clydea. Takoví normální zabijáci jsou brilantní akční film i satira na otupující bulvarizaci masových médií, na honění ratingů, kulturu násilí, i na touhu po vlastních pěti minutách slávy. Více v knizeDevadesátky ve filmu.

Oslava násilia vo svojej najsurovejšej podobe. Vec ktorá vás vtiahne dovnútra svojou atmosférou a prevedením ako vákuová pumpa vášho ... no ale poďme k veci. Nehľadajte za tým hlbšiu myšlienku. Tvorcovia chceli urobiť len niečo netradičné, šokujúce, čo sa vymyká bežným štandardom. Woody a Juliette ako Bonnie a Clyde rozohrajú vražednú hru, ktorá nadobudne tú najširšiu mediálnu pozornosť. Keby bol v tej dobe Instagram, Tik Tok a FB, tak sú v dnešnej dobe slávnejší ako Donald Trump.