Osvětim (1948)

Hned dva roky po konci 2. světové války se nám nabízí možnosti podívat se do jedné z mnoho hrůz, které tato válka nabídla - koncentračního tábora. A rovnou do toho nejhoršího. Místo, ve kterém se bude odehrávat nespočet dalších snímků v letech následujících. Mít tedy šanci podívat se na něco, co je tolik blízké době, kdy se události opravdu odehrály, považuji za jedinečné. Celkově tu máme pohled na ženský tábor, ve kterém přímo režisérka pobyla. Film sice příliš nezaujme, není v něm taková distance, odpor k nacistům, jaký bych čekal, přesto se jedná určitě o zajímavou zkušenost. Sledujeme hierarchii tábora, způsob jeho vedení nebo vztahy mezi uvězněnými děvčaty, které zarazí ale ze všeho nejvíce.70%

Na svou dobu impozantní film, z kterého ale čiší (pochopitelná) snaha natočit jej co nejrychleji. Hodilo by se mu delší práce na scénáři, spousta scén a dějových linek vůbec nikam nevede______Jsem zmaten z úvodní scény příjezdu německého velitele ke transportu 2500 nových židů. Německy jim začne vysvětlovat řád tábora, když ale záhledne hlavní hrdinku jako okolo ní stojícím ženám překládá do polštiny, jde k ní a je překvapen její znalostí němčiny. Ke komu tedy celou tu dobu mluvil, když ho taková věc udivuje?

První hraný snímek, který ukazuje prostředí, koncentračního tábora v Osvětimi. Režisérka a scénáristka Wanda Jakubowska zažila sama na vlastní kůži, jaké to je být v tomto pekle na zemi, avšak jako politická vězenkyně, pracovala jako fotografka a měla tedy poněkud lepší podmínky než běžné vězeňkyně. Film, ačkoli využívá autentické lokace a stejné oděvy, které měly opravdové uvězněné ženy a dívky, nezachycuje přesně tábor takový, jaký ve skutečnosti byl. Tak např. ve scéně, kdy jsou francouzské ženy odváženy ke spálení, zpívají Marseillaisu, což nebyla úplně normální věc, ve většině případů spíše křičely hrůzou, než aby zpívaly svou hymnu. Autorka se tedy raději zabývá tématem odboje, než přímým popisováním největších odporností v dějinách lidstva. I s tímto tématem si film bohatě vystačí a ve výsledku se jedná o velmi pozoruhodný snímek, který realisticky líčí osudy vězenkyň odlišných národností i postavení.

Je až neuvěřitelné sledovat polský film o tematice holocaustu již z roku 1947! Navíc takový, který byl natočen ve skutečném prostředí koncentračního tábora Auschwitz II. - Birkenau, a ještě k tomu zde údajně hráli skuteční občané nedalekého města. Hlavní postavou je Marta (Barbara Drapinska). Je to polská Židovka, která umí perfektně německy. Právě proto si ji samotní nacisté vyberou jako překladatelku pro ženskou část tábora. Kdokoliv, kdo byl schopný práce, mladý a vytrvalý, měl v táboře větší šance. Pracovat přímo pro Němce však znamenalo mít výhody, které ale mohou být dle zákona kyvadla nemilosrdně vyváženy. Marta sice nestrádá fyzicky tak jako její kolegyně, ale za to byla svědkem neskutečných událostí, které otřesou lidskou psychikou.

Film, pojednávající o životě v nejhrůznějším místě na světě - Osvětimi, byl natočený už dva roky po skončení války. Možná i proto se jedná o film se silnou dokumentární a velice realistickou hodnotou, žádný z pozdějších filmů takto věrně nezachytil úskalí vězňů (v tomto případě především vězeňkyň). Poláci, kterým se během války stala největší křivda, dokázali mistrně zachytit hořkosti Oświecima, jiný národ by se jen těžce mohl do takovéto atmosféry vžít. Poláci nehráli, oni to prožívali (a někteří možná i vzpomínali, co před dvěmi lety zažili na vlastní kůži).