Paisa (1946)

[4,5*]"Tosibolty!Tysimiukradoltopánky!“ "Hovorilsomti,abysinezaspal!“Úžasne pravdivé filmové dielo Roberta Rosselliniho (najlepšie, ktoré som od neho zatiaľ videl), vrchol neorealizmu, zaradený v zozname1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. Postupné oslobodzovanie Talianska z fašistických pazúrov (od Sicílie na juhu až po Benátsko na severe) je podané prostredníctvom šiestich rôznorodých epizód (bez jedinej slabšej, či nudnejšej), pričom každý dielik, reprezentujúci iný pohľad, do celkovej pestrej skladačky perfektne zapadá. Taliansko tu je znázornené ako taký jazykový babylón, v ktorom vládne vzájomné neporozumenie. A hoci tu chýba nejaký príbeh, rozprávanie je útržkovité a zdanlivo nesúrodé, to podanie je také úchvatné, že od toho človek nedokáže odtrhnúť oči. Hercov v takomto prípade nemá veľký význam nejako hodnotiť, môžem ale aspoň uviesť, že mi ich (ne)herectvo vôbec nekazilo zážitok. Jednotlivé poviedky aj s mojim hodnotením:1.Sicília: 4*   Vylodenie Američanov na ostrove, ich konfrontácia s miestnymi a s ustupujúcimi Nemcami.2.Neapol: 4,5*   Afroamerický príslušník vojenskej polície je v podguráženom stave okradnutý o topánky malým chlapcom, neskôr spoznáva tvrdé životné podmienky miestnych v rozborenom meste.3.Rím: 4*   Mesto plné žien živiacich sa prostitúciou, utrápený americký vojak, pred časom zaľúbený do talianskeho dievčaťa.4.Florencia: 4*   Úchvatná prehliadka Florencie tej doby, dychberúci prechod cez rozborené mesto, čiastočne okupované Nemcami.5.Appennino Emiliano (Emiliánske Apeniny): 4*   Zaujímavé nahliadnutie za steny katolického kláštora, do ktorého zavítajú traja americkí vojenskí kapláni, každý iného vierovyznania (úvaha o náboženskej (ne)znášanlivosti).6.Porto Tolle (Benátsko): 4*   Partizánsky odboj (aj s účasťou amerických dôstojníkov) v atraktívnom vodnom prostredí s trstinovým porastom."Ak sa ti nepáčim, mal si to povedať.Pravdepodobnesicelýdeňpostávalvbaroch.Niejelepšiemaťskutočnédievča?“ "Jasné,barbolplnýdievčat.Rímjeplnýdievčatakoty.“ "Áno,Rímjeplnýdievčatakoja.“

Jakkoli se „kanonickým“ dílem stalŘÍM, OTEVŘENÉ MĚSTO, byl to spíše snímek PAISA, jenž svým přístupem k reprezentaci historického traumatu, k vnitřní výstavbě vyprávění či kaleidoskopickým pojetím válečné zkušenosti na mezinárodní úrovni otevřel diskusi o nové, neorealistické estetice. ___ Jestliže v ŘÍMĚ, OTEVŘENÉM MĚSTĚ Rossellini ukázal italskou válečnou zkušenost z perspektivy města, v případě snímku PAISA perspektivu rozšířil na celou zemi. Na zkušenost nazřenou v šesti povídkách volně spojených časoprostorovou trajektorií spojeneckého postupu při osvobozování Itálie po roce 1943: Sicílie, Neapol, Řím, Florencie, Romagna, Pádská nížina. S výjimkou poslední je každá uvedena dokumentárními záběry s týdeníkovým komentářem, které jako by následující příběh plynule rozvíjel. ___  Tento model umožnil nabídnout kaleidoskopický obraz mnohosti traumat, zkušeností a variant porážek či hořkých zjištění. Paisa totiž není oslavou vítězství, osvobození či velkých hrdinských činů – a pokud se s hrdinstvím setkáváme, jde o akty osobní, palčivě nepochopené či bez naděje něco změnit. Ačkoli byl přitom snímek původně napsán Klausem Mannem z americké perspektivy, postupně byl složitě přepsán do perspektivy italské – byť americký motiv zůstal přítomen a natolik problematizován, až se dobová kritika neshodla, do jaké míry je film pro-, či protiamerický. ___  Spojujícím motivem je přitom vedle silných point právě (neschopnost) komunikace mezi „osvoboditeli“ a „domorodci“: formy nedorozumění a proces vyjednávání mezi perspektivami, zpočátku na úrovni jazyka, postupně na složitější kulturní bázi. Vzdor mýtům o bezprostřednosti, průběžnosti a náhodnosti vzniku filmu v souladu s neorealistickými tezemi je jeho tvar výsledkem pečlivých příprav, šesti měsíců přepisování scénáře, natáčení v ateliérech i postsynchronů, kdy se ostatně varianta americko-italského vyjednávání mezi pohledy promítala i do samotné tvorby. ___  Sám oceňuji i zpravidla nezmiňovanou kompoziční kvalitu snímku, pyramidální konstrukci. První a šestý příběh jsou si paralelní zobrazením množství pohledů, přítomností osobního gesta a reprezentací posunu v ne/porozumění. Druhý a pátý příběh jsou vlastně etnografické miniatury, v nichž představitel jedné kultury vstupuje do prostředí jiné a dospívá ke znejasnění svého výkladu věcí. Třetí a čtvrtá povídka jsou melodramata: milostným příběhem s „labyrintizací“ zápletky flashbackem a akčně-válečným příběhem s „labyrintizací“ prostoru. ___ Rosselliniho žel ve fázi dokončování snímku postihla rodinná tragédie a byl s to jej do zamýšlené (dnešní) podoby dopracovat až k uvedení v Paříži, kde se mu nicméně dostalo vřelého přijetí od francouzských kritiků v čele s Andrém Bazinem, což Rosselliniho i jeho přístup definitivně umělecky etablovalo. [Napsáno pro LFŠ 2023]

Film se zaobírá v rámci šesti na sobě nezávislých příběhů, odehrávajících se během 2. světové války, postupem britských a amerických vojenských sil po jejich vylodění na jihu Itálie směrem na sever. Jedná se o jedno ze stěžejních děl italského neorealismu. Snaží se o maximální autenticitu, a to se mu také daří. Vyjevuje nám to, co již víme, nicméně má smyls si to pravidelně připomínat . . . Válka ve skutečnosti nezná vítězů ani poražených, je zničující ve všech svých podobách. Působivý  vizuál, uvěřitelné, místy až uhrančivé herecké výkony, díky tomu stojí snímek za shlédnutí. Chybějící propracovanější celistvá dějová linka, způsobená mimo jiné rozporcováním filmu na několik na sobě nezávislých příběhů, může být však pro někoho zklamáním.

Taxom si dal za ulohu napozerat vsetky filmy vyboirnej herecky Giuletty Masiny, a dobre som urobil. Ide o vrcholne dilelo talianskeho neorealizmu. Ide tu o cestu spojeneckych vojakov napriec Talkiansko, ktori bojovali proti hytlerovskym hordam. Zaverecne boje sa konali v Padskej nizine , Mussolini bol zbaveny moci - len tak na okraj - 25. 7. 1943. 86 %

Američania oslobodzujú Taliansko od fašizmu a dorozumievajú sa s nimi, no, asi ako s Talianmi. Každý svojim jazykom, ale divák má našťastie titulky ku všetkým jazykom, aj k nemčine. Som rád, že aj ten neorealizmus má filmy s príbehmi a zrozumiteľným posolstvom. Často až veľmi zrozumiteľným pri tých záveroch poviedok, ktoré sú ak už nie celkom tragické, tak aspoň veľmi znepokojivé.