Osudová sázka (1998)

K tomuhle filmu chovám takový love-hate relationship, nelíbí se mi to romantizování jákéhosi únosu, ale i přes to.. film je taaak dobrý a navíc tu hraje skvostná Christina Ricci (herečka Wednesday v původních filmech Adamsovic rodiny) a je tu naprosto skvostná. Je to takové psychologické drama v takovém zasněném devadesátkovém hábitu - takový vhled do života jednoho muže. Billy vyleze po pěti letech z vězení, je to takový nadutý smolař, který se hodně stará o to, co si o něm kdo myslí. Takže po celé roky své věznění tají před svými rodiči a tvrdí jim, že má krásnou ženu, domov a skvělou práci. Prvních patnáct minut je v podstatě o tom jak je hrozné, když si potřebujete odskočit a nemáte kam, mělo by to být komické ale v tom jeho kontextu to bylo spíše lítostivé. Billy je zoufalý a aby dokázal svým rodičům, to jak dobře se má, tak unese mladou dívku Laylu. Ta má pod pohružkami předstírat, že je jeho žena. Layla má několik možností se obořit a utéct, ale neudělá to a ikdyž její charakter není v podstatě vůbec představen, z veškerého jejího chování je jasné, že touží po tom být potřebná a milovaná. Později se to dokonce jeví jakoby měla Stokholmský syndrom- i přes to, že on je na ní většinu času hrubý a nepříjemný, tak mu pomáhá a stále je s ním. Návštěva Billyho rodičů je nepříjemná sledovat. Rodiče jsou absolutně laxní a nechovají se dobře, máme tu i střípky z Billyho dětství, které vysvětlují jeho chování- nikdy totiž nezažil řádnou rodičovskou lásku a vlastně asi ani žádnou jinou. Je smutně komické, že se snaží něco dokazovat rodičům, kterým je úplně putna. Další průběh děje a konec vyprávět nebudu, ale jednoduše bych ráda řekla, že film je snový, ponurý, dosti psychologický a já ho považuju i přes pár nedostatků za poklad a je mi líto, že ho nezná tolik lidí. Ústřední dvojice své role zvládá úžasně věrohodně a ti rodiče také odvedli skvělý výkon. Za mě jasných pět hvězd.

Vincent Gallo je tak jinej, že jeho filmy nejsou stravitelný pro většinový publikum. Je to úchyl, divnočlověk, cholerik, psychopat, ale taky přemelancholizovanej introvert, zlomená duše, ale stále ve skrytu doufající. Umí mít i podivně jemný nuance takový prazvláštní weirdo bytůstky a prostě někoho, kdo se vymyká a je hrozně - až dramaticky - divnej. Brown Bunny mě vtáhnul víc, ale Buffalo 66 na mě taky zapůsobilo. Já bych chtěl strašně zažít ty 90. léta někde ve Spojených státech, hrozně miluju filmy z tohohle období když ještě nebylo vše předimenzovaně digitalizovaný a přetechnizovaný. Z každýho záběru na mě dýchá ten dávno uplynulý čas - města plný všerůzných obchůdků, špinavých zákoutí, útulných kaváren, ojetých amerických aut, který by dneska měly cenu celýho jmění a holt to, že když lidi něco chtěli, tak museli opravdu do toho světa venku vyrazit, zažívat, chodit a živě komunikovat. Zas se tady unáším, ale - kurva - ta čistota odpojení od obrazovek mě zase tak láká a tyhle filmy mě vždycky tolik vtahujou. Přijde mi, že energie mezi lidmi dříve opravdu tak víc proudila. Ale zpátky k filmu.
Christina Ricci tu byla děsně roztomilá a když se usmála tak, ach, bože, roztékal jsem. Ty její oči a kukuč. S Gallem tvořili děsnej kontrast, ale vlastně se k sobě tak hezky hodili. Při focení ve fotobuňce to bylo tak smutně romantický, a třeba na hotelovém pokoji ta nesmělost a stydlivost u něj, a potřeba blízkosti u ní byla fakt sladce smutnokrásná. Stockholmskej syndrom tady fungoval hned a na plný otáčky a něžná květinka zachránila jednu už zdánlivě ztracenou duši. V tom všem je vlastně úsměvný, že při návštěvě jeho rodiny vypadal najednou on sám jako ten nejméně rozbitej a narušenej a docela jsem už i chápal jeho pochroumanou duši. Film byl v mnoha obrazech ostře dramatickej, a v tý dramatičnosti až fakt vtipnej, ale ve svým vyznění nakonec končil překvapivě romanticky, v což jsem na konci i doufal a mile mě to překvapilo, protože jsem tý závěrečný scéně opravdu chvilku i věřil.

Velice zvláštní film o jedné zkrachovalé existenci, která se pokoušela vytvářet dojem, že žije úspěšný a spořádaný život a kvůli tomu neváhala unést nevinnou dívku, aby mu v hraní této habaďůry pomáhala.DĚJ: Billy Brownse vrací z vězení a chce přesvědčit své rodiče, že vede normální život. Unese mladouLaylua donutí ji, aby hrála jeho manželku „Wendy Balsam“. Společně navštíví Billyho rodiče, kde se snaží udržet iluzi. Během cesty se mezi nimi postupně rodí opravdový vztah, přestože začátek byl extrémně pokřivený.ZHODNOCENÍ:Film o jednom podivínovi s komplikovaným životem, který si najde lásku tím, že ji unese a vnutí ji roli své manželky kvůli svým odcizeným rodičům. Taky mám rád horkou čokoládu, ale americký fotbal mě nebaví, sázkám neholduji, a Christina Ricci se mi velmi líbí.
Zvláštní, místy absurdní a překvapivě dojemný film.

Ač je zde na webu uvedeno, že je to krom jiného komedie, tak Buffalo 66 není komedie v běžném slova smyslu. Takové filmy většinou nebývají označovány jako komedie, protože humor je zde spíše v podtextu. Divák necítí, že by herci odříkávali repliky, o kterých se vypočítavě soudilo, že by mohli diváky rozesmívat. Přesto je šance, že divák bude dobře baven právě díky onomu humoru. Podobný take bych vznesl třeba naLighthouseneboFesten. Po většinu času sleduje labilního nabroušeného týpka, který se chová hrubě k holce, kterou unesl s úmyslem, že jí donutí sehrát roli manželky, aby se zavděčil rodičům, kteří ho emocionálně zkurvili. To je samo o sobě poněkud absurdní. Přidává tomu však to, že ji střetne při tom, co se prvních 10 minut filmu snaží najít záchod, protože hrozně potřebuje na malou a nakonec ji nemůže vykonat, protože se mu týpek z vedlejšího hajzlu podívá na ptáka. To ho rozčílí. Chvíli pak nadává do buzerantů, načež z chodby zavolá domů, kde mámě nakecá, že má ženu. Po skončení hovoru však právě chytne a unese tu typku, která má očividně slabost pro hraničáře. To činí celou jejich romanci atypickou, zvláštní. Jejich vzájemná interakce má jistou poetiku mezilidské interakce, protože ona se ho mnohdy odváží provokovat, ačkoliv jí furt vyhrožuje. On se k ní chová jako k hadru, ale ona to s ním stejně táhne. Může se to zdát nesmyslné, ale takovou vztahovou dynamiku můžeme vidět i kolem sebe. Ač ji můžeme označit za toxickou a iracionální, tak ve filmu obsahuje i něco humoru (obdobně jako v případěKdo se bojí Virginie Woolfové?), což napomáhá tomu, aby si tato poetika diváka jaksi získala. Na ní to totiž hodně stojí. Je to sice skvěle zahrané (JakGallotakRiccihrají skvěle - ona je navíc krásná), dobře natočené a vystavěné, ač příběh považuji spíš za funkční než strhující, napínavý nebo obecně silný. Jak říkám: Hodně záleží na tom, na kolik divák propadne té poetice.

Panoptikum příšerných lidí a mezi nimi andílek Layla –Christina Ricci. Film neustále nutí klást si otázky ohledně motivace jednání hlavní postavy. Billyho nemusíte mít rádi, ale postupem času pro něj člověk dokáže najít pochopení. Abych se přiznal, těžko tento snímek nějak jednoznačně ohodnotit. Tempo je extrémně pomalé a celkově ujíždí v takové umělecké formě, ale popravdě to se k té povedené špinavé estetice velice hodí.