Oslo, 31. srpna (2011)

Dánský režisér Joachim Trier uhranul kritiky i publikum svým precizním skalpelem partnerských či mezilidských vztahů už několikrát, ani na startu kariéry se těžkých témat nebál. Zatímco Reprise byl po formální stránce poměrně hravý debut o ambicích, přátelství a křehkosti mladé generace, tady je počínání mladých lidí bolestnější. Tvůrci sledují jeden den v životě Anderse, mladého muže léčícího se z drogové závislosti, který dostane možnost strávit den v Oslu: čeká ho pracovní pohovor i setkání se starými přáteli. Postupně naráží na minulé chyby, pocity selhání i nemožnost znovu zapadnout. Intimní a existenciální výpověď člověka, který se snaží vrátit (nebo by se jednou možná rád vrátil) do starého života, ale zjišťuje, že pro něj zřejmě už není místo. Každopádně každé ze setkání má svoje kvality (za mě vede vyústění pracovního pohovoru). Současně pokračuje Trierova spolupráce s hercem Andersem Danielsenem Liem, poprvé si můžeme všimnout i Renate Reinsve, se kterou následně slavil mezinárodní úspěchy (Cannes, Evropské filmové ceny, Oscar…). Potěší civilní situace a přirozené dialogy, kdy nesledujeme žádné velké dramatické výkřiky, spíš tiché uvědomění v solidně depresivním zabarvení.

Už v prvních minutách na člověka dýchne film nečekanou atmosférou momentů a ty se pak ve filmu opakují, ty momenty, které vás občas přimějí životu opravdu věnovat pozornost, nevím, jak to film dělá, jek to zpomalí, poslouchá, kamera následuje hrdinu během ospalého dne, kdy slunce vychází, osvětluje, kdy jsme jízdou autem zaplaveni vzpomínkami lidí, kteří zmiňují malé detaily ze svých životů, hned jsem chápal, proč 'Oslo, 31. august' občas vidím některé lidi doporučovat. Anders Danielsen Lie se dá už bezpečně označit za dvorního herce, zde druhého filmu, Joachima Triera. Hlavní hrdina, rovněž Anders, který se v hned v úvodu probouzí brzy ráno vedle bývalé přítelkyně, se kterou strávil první noc mimo léčebné centrum, si zapálí cígo a pak se obleče a dojde k jezeru, kde se pokusí o sebevraždu. Následně vyplave a vrátí se zpátky do léčebny, jakoby nic, během skupinové terapie událost nezmíní a centrum má právě opustit na pracovní pohovor do Osla, kteroužto cestu ale využije pro setkání s blízkými přáteli, speciálně Thomasem, který s ním má dlouhý rozhovor, kde se oba snaží dohnat své dlouhé odloučení, ale i situaci a stav, následně jde Anders na pohovor asistenta redaktora časopisu, kde je bohužel přes skvělý rozjezd nucen vytáhnout svou drogovou minulost a to ho vykolejí a přinutí svou žádost stáhnout a vyhodit, což je asi první impuls. Ne nadarmo je Anders oblečen velmi podobně jako Renton v Trainspottingu. Následně Anders poslouchá konverzace lidí v bistru, což je možná nejpůsobivější moment filmu. Když se má setkat se sestrou, přijede na místo ní její přítelkyně. Během zbytku filmu se snaží kontaktovat svoji bývalou přítelkyni, která ho dlouho hledala a nechává jí voice msgs. Anders následně zamíří na oslavu, kam mu řekl Thomas, že půjde (ale nepřijde, jak řekl Andersovi, že s ženou často dělají) a odsud už je vše tak trochu spirála dolů, Anders potká pár lidí, připije si a pak už prokalí zbytek dne. Film na mě kupodivu nepůsobil tak depresivně, jako spíš jen smutnou realitou své bezvýchodné situace, kdy člověk nechává chyby svojí minulosti definovat jeho charakter, jako kdyby nebylo cesty zpět. Přitom, stejně jako moje téměř mrtvé aloe vera se dokázalo vzpamatovat v květinu, která zabírá celé okno, člověk dokáže vstát, když dostane šanci, má inspiraci, cíl, ale jak by někdo řekl, "jednou fetka, vždycky fetka" je ve velké většina případů pravda, jak potvrzuje tenhle film a je opravdu obtížné takovým lidem věřit, pokud nenahradí svoji závislost něčím silnějším, jako je třeba víra. Anders, zdá se, nemá víru v nic, užívá si momenty, co se objeví, ale ty, které by chtěl, mu nevychází, jak by chtěl. Je těžké lidem věřit i tak, všichni máme svoje méně či více poškozující závislosti. Zajímavý film, který člověka přenese na hodinu a půl do jednoho dne, jednoho života. 7/10

Niektoré veci už nevrátiš a budú sa s tebou vliecť celý život. A po dosiahnutí určitého veku sa proste začať odznova asi nedá. Film však v tomto ohľade neprináša žiadne riešenia. Koncom vlastne ponúka len jedinú možnosť - riešenie neexistuje. Takže film o depresii vlastne depresiu len spôsobí. A na to stačí si pustiť len správy v telke, netreba festivalové filmy.

Silno výpovedný, nesmierne aktuálny, o pomoc volajúci tichý výkrik zo života jedného ťažko skúšaného chalana. Scéna načúvania ostatných v kaviarni tvorí absolútny priesečník medzi bezstarostne pôsobiacou a banálnou ľudskou každodennosťou a nádejou pre plnenie si snov, a medzi Andersovou nemožnosťou / neschopnosťou / starosťou ju nadobudnúť, ktorú neustále nosí v sebe, trpko nazerajúc späť na svoj život. Záverečných päť minút teda síce asi neprekvapilo, o to viac bolestne zasiahlo.90%

celé to vyznělo v severském ,pomalém, dokumentu.Další z podobných  počinů spíš jakoby osvěta.Neberto do pazourů  podívej co tě čeká.Nejdřív se to demokraticky pustí mezi mládež(je přece demokracie a každý si může dělat co chce) a potom  se tím zatěžuje systém.A ano je to každého volba.Jen je otázné zda ta cesta z vody je prospěšná každému.Voda není mocná čarodějka.