Tenet (2020)

A je to tu. Posledné štádium vývoja proto-opulentného-scifi-režiséra s kompulzívnou časovou obscesiou viedlo k premene Nolana na Nalona. Čo viedlo k tejto metamorfóze? Nolan najskôr opäť naivne prelustroval všetky učebnice fyziky ako v prípade Interstellaru, pričom tento krát ho jeho časová obscesia priviedla na koncept entropie. Nolan bol presvedčený, že sa môže hrať so šípkou času podľa jeho ľubovôle, avšak práve naopak-či-opačne-či-"in reverse" táto šípka napokon skončila zapichnutá hlboko v jeho nemenovanom vývode a hrala sa s ním ako s bábkou podľa jej ľubovôle - toto bola genéza Nalona. Omámený Nalon potom natrieskal do filmu emocionálne ochudobnenú romancu, zlého ruského antagonistu ako spred 30. rokov, strnulého patizónovského parťáka a samozrejme všadeprítomný neprehľadný a neintuitívny entropický nonsens z ktorého bežnému divákovi mohla akurát tak prasknúť cievka v oku. Dúfal som, že Interstellar Nolanovi poslúžil jeho časovými hrátkami od výmyslu sveta k jeho finálnemu sebauspokojeniu, avšak táto onania evidentne nebola dostatočná na prevenciu pred filmom v ktorom sa náboje vracajú naspäť do zbraní, detičky naspäť do materníc a výkaly naspäť do anusov.

Přestože si tento nabubřele ambiciózní snímek hraje s cestováním časem (ba ho dokonce otáčí!), což se zdárně povede jen málokterému filmu, a vypomáhá si někdy těžko uvěřitelnými akčními scénami, sledoval jsem ho se zatajeným dechem. Částečně proto, že mě neuvěřitelně bavil, částečně proto, že jsem pár momentů nepochopil. Ať už si film žádá vícero zhlédnutí, aby se rozpletlo celé to zamotané klubko, které se přitom na začátku tváří celkem narovnaně rozpletené, nebo si necháme prostor pro postfilmové hospodské analýzy, onen náročný vhled a nutnost divákovy koncentrace ten film tentokrát nezabíjí, naopak ho povyšuje. Je to pouze o tom, zdali přistoupíte na to, že si s Nolanem zahrajete zajímavou narativní hru, u které vždycky s radostí zdvihnete ukázováček, když odhalíte narážku či pochopíte dějový moment, když kolečka vyprávění do sebe s cvaknutím začínají zapadat. A ač je děj tím, co z něho dělá ambivalentní dílo, nikdy by mě tolik nevtáhlo, kdyby neobsahovalo propracovanou nolanovskouanalogovouestetiku chladného estonského brutalismu, severských interiérů či indických věžáků, které v sobě mají určitou sterilitu filmového bezčasí potácející se mezi současností a blízkou budoucností, kde "James Bond" tohoto filmu jezdí škodovkou... a propos, Branagh je výborný záporák a Pattinsona bych rozhodně chtěl po boku při konci světa.

Tenet je film polarizujúci divákov. Časť divákov prizná, že filmu nerozumie, režisérovi a scenáristovi v jednom určite nešlo o diváka, chcel sa iba pohrať a tá druhá časť divákov tvrdí, že všetkému rozumie a oceňuje to. A za ich peniaze sa Christopher mohol pohrať, tak ako ostatní "hraví" režiséri. Je som v skupine zvedavcov, ktorých zaujímalo, ako to bude pokračovať, dokonca ako to dopadne. Aj tak som takmer nič nepochopil, ale nakrútené to bolo profesionálne a ja som si na konci mohol so Šebkovou povedať: "A přitom taková blbost."

Pro mě je tohle Nolanův nejslabší film. Nebavilo mě to, z celé té zápletky s časem jsem nakonec byla zmatená. Hlavní postava pro mě navíc byla taková odosobněná. V ostatních Nolanových filmech mám ráda právě to, že známe životní příběh jeho protagonistů a díky tomu si k nim můžeme vytvořit vztah. Tady? Vlastně ani nevím, jak bych toho agenta popsala, kromě toho, že se dobře pere a je docela chytrý.

Opravdový filmový paradox a to formálně i v přístupu k divákovi. Napoprvé se mi to nelíbilo, napodruhé taky moc ne, ale chtěl jsem nějaký spektákl, tak jsem to dal potřetí a hned i na počtvrté. Co se změnilo? No, Nolan se naprosto utrhl ze řetězu a udělal svůj nejméně divácký film - co se týče konstrukce filmu (expozice je zároveň mnoho, tj. zaobírá se jí většina dialogů, ale zároveň málo, tj. ten film nedává moc smyslu ani po pochopení jeho konceptu) - a zároveň jeho nejdiváčtější, alespoň co se míry epičnosti a opravdového spektáklu týče. Tohle je jediný Nolanův film, kde opakovaná vidění dávají smysl: Počátek i Interstellar jsou podobně "epické", ale jedno vidění stačí na jejich docenění, ale Tenet se velmi těžko instantně doceňuje svojí narativní nepřístupností. Všichni (aktéři i divák) jedou pararelní linku nepochopení, které se mnohem lépe prociťuje (ve smyslu spektáklu... jak říká jedna postava ve filmu:"Dont try to understand it. Feel it.") než chápe, až by se dalo říci, že zajímavější je skoro film nechápat, ale jen se jím nechat unášet. Což se i na základě Nolanových rozhovorů o Tenetu zdá jako ten správný přístup, který je nicméně inherentně ne-Hollywoodský, což způsobilo všechny ty rozporuplné reakce (včetně mé). Zpětně (a po tolika zhlídnutích) bych dokonce chtěl i pokračování, protože - ač je to svůj vlastní příběh - působí jako (přehlcující) začátek něčeho, co se má teprve udat - anebo se již událo? Ještě ke všem těm paradoxům: když se vezme většina velkých Hollywoodských akčňáků, jsou to do určité míry blbosti, které nedávají smysl, ale mají pobavit; Tenet se od nich vlastně moc neliší, až na to, že celková míra nesmyslnosti (ne-dávání-smyslu) není dána na bedra filmu samotného, ale na diváka. Vypnout mozek a nechat s unášet - viděli jsme snad někdy něco podobného?