Ohlédnutí (1968)

Nejlepší hlášky: „Byl jsem v koncentráku. Rozšiřování partajního tisku. Chytili mě s balíkem Rudého práva.“ // Nejtopornější hlášky: „Co jsme udělali špatného?“ „Chceme žít.“ // Propagandistické hlášky: „Byli jsme lehčí než vzduch. Co byla pro nás zemská tíže?“ Nejhumornější scéna: Vaska se chce kvůli tatíčkovi Stalinovi zastřelit a odbouchne náčelníka partyzánů. // Nejpochybnější scéna: Šéf partyzánů má během války veřejný megapohřeb i se salvami??? – To byla ale drzost! Symbolika: 31:46 – vánoční stromeček. Poctivé pohanské uctívání stromu par excellence. 41:17 – skrytá ruka.

Film je velmi obtížně uchopitelný a je velmi snadné ho odsoudit. Je tu poměrně dovedně skryto hlavní nosné téma. A sice přenos všech těch svinstev, které sebou nesla válka a následné období ze spisovatelky na scénáristu. Z relativně slabé a zranitelné ženy, která si těmi hrůzami prošla a přesto to vše snáší líp, než silný mladý muž, který už žil relativně v klidu a při uvědomění si daného se propadá do depresí, chová se agresivně, utíká k alkoholu a rebelii. Nebo si aspoň myslím, že to tak tvůrci mysleli. Pokud ne, nevadí. U novovlňáků jeden nikdy neví. Čepek to v tomto filmu odskákal asi nejvíc, bo role nanicdíla Františka byla co do obsahu pravděpodobně jedna z jeho nejhorších. (Herecky samozřejmě jako vždy.) Naopak hlavní role typicky epizodní herečky babizen Třebické určitě nebyla nezajímavá. Přesah její postavy je značný. Tu scénu s buldozerem si režisér mohl odpustit.

-Má duše je splasklá jako balon. Kde načerpat lehký plyn, který by jí dal zase vzlétnout?- Nacisti, fašisti, komunisti - jedna svoloč. Když O. Vízner říká, že nevidí rozdíl mezi diktaturou fašistickou a komunistickou, až z toho lehce zamrazí. Ne, tenhle film museli soudruzi nenávidět! Velmi působivá Šlapetova kamera předkládá divákovi místy poetické a jinde zase syrové obrazy. Přesto, že zde často svítí slunce, samotný film je velmi temný. František se upíjí a ubíjí, jeho anarchismus je voláním topícího se v moři. A přesto tak řada lidí žila... Připomínka kruté doby - válečné, poválečné a té socialistické....

"Existuje vůbec něco, pro co by se dalo žít?"Do Františkova života (typická role pro Petra Čepka), muže s "poctivými a čistými oči", který neví co s životem, neboť jeho"duše se splasklá jak vypuštěný balon",vstoupila žena s"kantorským komplexem," aby ho naučila"trpělivosti a pokoře". Jistou trpělivost musí mít s tímto Mášovým filmem i dnešní divák. Je totiž tematicky i dějově dosti rozkročený a ve svém důsledku i nesoudržný, neboť skáče ze současnosti do minulosti obou hlavních protagonistů. Ty minulé děje jsou na svou dobu líčeny velmi odvážně, neboť se film věnuje řadě tabuizovaných témat (chování partyzánů po 9. květnu, osud sovětských zajatců, procesy v 50 letech, násilná kolektivizace). Ale to  prolínání této smutné minulosti s mnohdy tvrdou realitou současnosti mi ne vždy úplně sedělo. Hlavně mi není asi jasné, co bylo hlavním Mášovým cílem. Zda poukázat právě na tu problematickou minulosti (což velmi oceňuji) nebo spíše na problematickou současnost. Film je vyprávěn retrospektivně, takže divák již z úvodu ví, že Olga ve své snaze přimět Františka k "pokání" a "naučit ho pokoře" uspěla. Nemá ale vlastně moc šanci poznat, jak se tahle změna ve Františkově chování projevila (viz jeho poněkud hrubé chování k Olze těsně před koncem filmu). Těžko taky říct, jak si vyložit její závěrečná slova věnovaná Františkovi: "Ahoj človíčku". Šlo ji skutečně jen o to, udělit Františkovi jistou "výchovnou lekci" nebo k němu chovala jisté romantické city? Samotnému vyústění (tj. Olžinu odjezdu někam pryč) jsem v tomto směru moc nerozuměl.

Hodně zajímavá psychologická sonda do nitra myšlenkových pochodů dvou lidí v rámci dané doby, odehraných událostí a svého vnitřního postoje pro budoucnost. Je to film o názorovém střetu, jejichž dialogy a osobní rozvaha vede diváka k zamyšlení a vytvoření si postoje vlastního. Věta z popisku snímku nakonec mluví samo za sebe. ~Bohémský František je věčně nespokojeným skeptikem, stárnoucí Olga je navzdory tragické minulosti optimistkou s neotřesitelným komunistickým světonázorem.~ Je to v podstatě jako sledovat politickou debatu dvou názorových oponentů, jen to má děj a patřičné filmové vyznění. Centrem názorového střetu jsou období čtyřicátých a padesátých lét s ohledem na aktuální dobu let šedesátých. Ve svém smyslu se jedná o společenský politický film, ke kterému je potřeba z dané doby něco znát, jinak se zde probírané věci a právě ony myšlenkové pochody stanou nesrozumitelnými a těžko uchopitelnými. Zkrátka a dobře, nebude takový divák vědět, o čem je vlastně řeč. Film tzv. nové vlny však hlavně poukazuje na nejdůležitěnější stanovisko a tím je dialog. Svobodný a ničím nerušený dialog dvou názorově odlišných lidí, jejich reakcí a následného chování jednoho k druhému. Už kvůli tomu má snímek určitou hodnotu. Není divu, že byl zařazen mezi trezorové filmy.