Od devíti do pěti (1980)

Kdyby si Od devíti do pěti udržel realistický tón, mohla z něj být ostrá, trefná satira na firemní kulturu a mocenské struktury v korporátním světě. Film začíná jako příběh tří pracovitých, inteligentních a systematicky přehlížených žen, které mají jedno společné: šéfa, jenž je zosobněním všeho, co se na pracovišti dá nesnášet. Bigotní, egoistický a šovinistický nadřízený je zkrátka tak nesnesitelný, že zprvu jen fantazírují o jeho odstranění. Ale pak se rozhodnou přejít od snění k činům. A právě tady se film začne proměňovat. Satira ustupuje a na scénu nastupuje groteska – v jednu chvíli i částečně kreslená, připomínající Disneyho animáky. Co začínalo jako inteligentní komedie se společenským přesahem, sklouzne do přeháněné frašky. Některé scény jsou úsměvné, jiné působí, jako by vypadly ze sitcomu. A přesto – film drží nad vodou jeho herci.Lily Tomlindominuje. Její výkon je pečlivě vystavěný, promyšlený, a zároveň naprosto přirozený. Je vtipná, ale nepitvořivá. Její postava má hloubku, což jí dovoluje být víc než jen součástí dějového mechanismu. Herecké partnerky jí skvěle sekundují – každá přináší do trojice svůj osobitý šarm. Jsou překvapivě upřímné, uvolněné a sympaticky přirozené. A pak je tuDabney Coleman. Ten si svou roli odporného šéfa vychutnává s takovou přesností a energií, že si téměř přejete, aby v příběhu vydržel ještě déle. Od devíti do pěti je film, který má výtečný nápad a silné obsazení. Co mu ale chybí, je jistota v tónu. Místo aby se držel civilnější satiry, sklouzává k přehánění, které oslabuje jeho společenský komentář. Občas se snaží být vtipný až příliš, a to bohužel podkopává jeho vlastní ambice. I přesto jde o příjemnou, v zásadě veselou komedii, která má co nabídnout – zejména díky svým herečkám. Jen je těžké se při závěrečných titulcích nezamyslet nad tím, jaký film mohl být… kdyby se rozhodl zůstat nohama na zemi.

Zákon o rovných příležitostech, který zakázal diskriminaci na základě pohlaví v zaměstnání, byl v USA přijat až v roce 1963. Ale v praxi to ještě dlouho vypadalo tak, jako v tomto filmu. I dnes sice není problém narazit na neschopného a egem prorostlého "šéfa", který si přivlastní vaše nápady a prosperuje z vašich schopností, ale v osmdesátkách bylo zcela běžné i sexuální obtěžování a důvěra ve schopnosti žen byla malá. Tvůrci se rozhodli demonstrovat to na příběhu tří žen, které souhra náhod přiměla jednat ve stylu...na hrubý pytel, hrubá záplata.Pane Harte, jste sobec, lhář a notorický erotoman!Vpálí šéfovi do ksichtu sekretářka jen chvíli předtím, než je svázán do kozelce a ... . Zhruba od toho okamžiku...což je cca čtyřicátá minuta, začne být film zajímavý a aspoň trochu vtipný. Do té doby je to poněkud nezáživné. Ale díky silné trojici ženských postav se to dá vydržet. Pak se rozjede sled událostí z nichž se daří vykřesat nějaký ten humor, ale pořád je to jaksi...myslím, že se tímto filmem budou víc bavit dámy. Možná že pocit zadostiučinění...snad dokonce i mírná pomstychtivost může dodat to, co mi chybělo. Skoro dvouhodinová stopáž mi v kontextu celé první třetiny která mě nebavila, připadá opravdu moc. Nezkušenost tvůrců tady jde znát, protože šikovný střihač a režisér, mohl celý film povýšit o level výš.Je to docela škoda, protože Jane Fonda, Lily Tomlin a Dolly Parton byly pěkně sehrané a jejich postavy byly šikézní.

napriek tomu ze "od deviatej do piatej" ma uz 40. rokov tak miestamy posobil aktualne az az. hlavnym hrdinkam nejde nefandit i ked na dolly parton je vidiet ze vela hereckych skusenosti nema a jane fonda svoju postavu hra az prilis "crazy". z hrdinskej trojky je najlepsia lily tomlin ktora s hravostou zvlada ako komedialnu tak i realnejsiu polohu. ocakaval som ze to bude viac o pracoviskovych vztahoch, ale v polke sa to zmeni na dost blaznivu komediu (wtf moment s hulenim travy ci pasaz v nemocnici). Dabney Coleman ako sexisticky, egocentricky, klamarsky, pokrytecky bigot co je ich sefom je vynikajuci ako i kameramanska praca ktora dodava new yorku spravny "feel"...

Od devíti do pěti má skvělou atmosféru nastupujících osmdesátek. Až jsem blaženě chrochtal. Zápletka stále aktuální, jak se zdá. Úvodní trojice je výborná, každá jiná, každá jinak zajímavá. Dolly Parton svou první filmovou roli zvládla skvěle. Co mi film trochu pokazilo byly dvě slabší části, v půlce filmu a na konci. Na druhou stranu je to film, který jistě neomrzí a udrží si stejnou laťku i při opakovaném zhlédnutí.

Skoro 40 let staré #MeToo! A protože bez Twitteru, tak jen na úrovni jedné kanceláře v New Yorku, které šéfovalo šovinistické, sexistické prase ve skvělém podání Dabneyho Colemana. A že řešili stejné problémy jako stále řešíme teď. Postavení žen, obtěžování na pracovišti, pracovní podmínky a práva zaměstnanců, inkluzi postižených, atd. Určitě bych dnes zkrátil stopáž z nudných 110 minut (hlavně první polovina), na takových 80 max., ale jinak skvěle odvedené filmařské řemeslo a poctivý kus herecké práce která obstojí i po tak dlouhé době. Rozhodl jsem se doplnit si filmový rozhled kvůli občasnému referencování tohoto fimu v USA reáliích a taky mě na něj přivedla Grace and Frankie, a tak mě zajímalo jak spolu na plátně fungovaly Fonda a Tomlin na vrcholu svých kariér. Já se bavil skoro celou dobu (až na zdlouhavý začátek), a když ne vždy jen zápletkou tak hlavně tím, jak vypadala Amerika před čtyřmi desítkami let. Bylo by to za 2 hvezdy, ale díky zajímavému zvratu a rozuzlení na konci přidávám jednu hvězdu navíc. 65%.