O-bi, O-ba - Zánik civilizace (1984)

Słuchaj, ja szukam Biblii. / Nie ma. Było sklasyfikowane jako beletrystyka. I wywieźli.Soft je odborník na přesvědčování a je to i jeho zásluha, že cca dvě tisícovky lidí zkoušejí krátce po blíže neurčeném jaderném konfliktu přežít v nevábném podzemním bunkru. Zde vyčkávají příletu velením propagované i popírané Archy. Situace se ale stává po všech stránkách obtížnou.O-bi, O-baneuchvacuje ani tak nápadem, ani intenzitou zoufalství - v obou oblastech film předčí jiné filmy, vzniknuvší v atmosféře důvodných obav z jaderného armagedonu.Dopisům mrtvého, které bych si hned rád pustil, kdybych neměl momentální psychický blok dotknout se čehokoliv ruského, se tíseňKonce civilizacenepřibližuje. Objevná není ani sociologická vrstva, v níž nacházíme dosti tradiční totalitu z nouze, s nepřetržitým sháněním sucharů, cibule, chvilkového povyražení a alternativních platidel. A s ambivalentní masírkou budoucí spásy a snižující se ochotou doufat. A s jedením knih.
Fascinující setrvává oproti očekáváním i po 40 letech výtvarné zpracování. Tvůrci bez přístupu k macatým rozpočtům a pokročilým technologiím využili, čeho měli v Polsku dostatek. Záměrně chatrný děj, sestávající z pokeců s nositeli různých strategií, jak se protlouci apokalypsou, probíhá v prostorách fascinujícího urbexu, opentleného dostupnými prostředky k navození futuristické atmosféry - igelitu a zářivkami.
MimochodemBlade Runnerse polsky řekneBiegacz po ostrzu:-)

Velmi silná vize post-apokalyptického světa. Pochmurné prostředí, kde převládá šedá a modrá, odpoutaná kamera, apatie, různé stupně šílenství... Film lze chápat i jako obraz života v komunismu, o to více překvapí, že se v roce 1985 dostal do polských kin. Už se těším na další Szulkinovy filmy, tento mě doslova nadchl.

Polská postapo vize přeživší komunity čelící falešné záchraně v mírně tísnivém vizuálu. Náturu lidí vystihl režisér solidně, respektive vyobrazil tak, jaká by byla v podobné situaci ve skutečnosti. I ta idea se spásou v podobě neexistující Archy nebyla k zahození, nicméně potenciál Szuklin úspěšně pohřbil. Tuny nudných scén, hlavní postava chvílemi jedná zcela racionálně a poté se chová jako jedinec, kterému z radiace hnije mozek. Během projekce jsem měl problém film žánrově zařadit. Rejža chtěl patrně zkombinovat podobenství (?), poetiku (Dopisy mrtvého) s prostým, leč účinným příběhem varujícím lidstvo před jadernou apokalypsou (Vlákna). Nepovedla se ani jedna část. Snímek se brouzdá temným syrovým podzemím, v němž jsou poblouzněné lidské trosky krmeny knihami a marně se čeká na záchranu, která nikdy nedorazí.. Mohlo to být celé uchopeno daleko lépe. Závěr ala Davídek Lynchů už rozebírat nehodlám.

Místy podmanivá depresivní atmosféra, ne zrovna špatný (byť dost jednoduchý) příběh a fakt, že to rozhodně není blbé z tohoto filmu dělá záležitost, která minimálně za zhlédnutí stojí a která mě osobně celkem sedla. Celé je to vlastně podobenství s několika zajímavými symboly (přirovnání přeživších lidí k neustále praskajícím a padajícím kachličkám), které sice drží pohromadě, ale podle mě všechno bere až moc černě. V určitých chvílích mi to dost připomnělo Massebu, ale na rozdíl od ní se člověk u toho neunudí. Mě osobně se ještě líbila kameru, která sice je hnusná, ale přesně taková měla být, tak i zapůsobila a svůj účel splnila. I přes to, že na tom filmu vidím klady a není jich zrovna málo, i tak jsem pořád čekal, že z toho nakonec vypadne něco víc, něco silnějšího a víc propracovaného a proto víc jak 3* nedám. Ale musím uznat, že ten film něco do sebe rozhodně má. Akorát si teda nejsem jistý, jestli jsem správně pochopil ten divný konec. 3*

Postapo podobenství, které se celé odehrává v podzemních prostorách nějaké továrny. Lidé zde blbnou, blázní, snaží se najít ráj, přežít každý den, sehnat jídlo, pomilovat se - a všichni čekají na Archu, která je má zachránit. Ano, je v tom kus depresivního náhledu nikoliv na možnou budoucnost, ale na současné pinožení a sliby o spáse v luftě. Žel, filmu chybí nosný příběh, takže je jen divný, a hlavní postava v podání Jerzyho Stuhra se chvílemi chová chytře, jindy zas jak blbec, není konzistentní. Vadila mi často i divná a nesouznící hudba, vadila mi kamera, úplně si rochnící v hnusu, vadil mi divný konec bez nějaké větší a nákladnější scény, i když jo, pochopil jsem, co měl říct - ale mezi námi, nic moc tedy. A samotné podobenství je taky cinklé. Jako sorry, ale život není jen o depresích a čekání na smrt.