Dobrodružství Barona Prášila (1988)

Barona Prášila můžete zastřelit (což je zkušenost, kterou by Vám baron, předpokládám, vřele doporučil), ale nikdy nezabijete spásnou fantasii! Pro mne je tenhle film dalším důkazem, že nepotřebujete spousty počítačových triků, alébrž k dobré filmařině potřebujete talent. Terry Gilliam ho měl vždy na rozdávání, a tenhle film je jeho vrcholným dílem. Celé je to manifest proti moderní a stále modernější době, natočený s citem pro každičký detail a vymazlením každé scény. (S pár pajány na našeho Karla Zemana.) Neviděli-li jste, udělejte si klidný večer, nikam nepospíchejte, otevřete láhev vína. Tenhle film diváka přenáší nejen na Měsíc, ale i do dávných dob, kdy spěchal jen idiot...

Barona Prášila jsem viděl někdy po roce 2000 na ČT a byla to vizuálně nádherná podivnost, což je i můj dnešní dojem. Gilliam s ohromným rozpočtem míchá všechno co ho napadne a tak titulní baron čelí v městě obklíčení Turků, cestuje na Měsíc, do nitra vulkánu s římskými bohy nebo do nitra velryby. Dává dohromady své "Avengers" z mládí, chrání malou holčičku, stárne a zase mládne a dokáže ošálit i děsivého smrťáka. Velkolepé davové scény a výbuchy se bijí s někdy divadelními kulisami, šílené nápady jsou na každém kroku - za mě asi nejlepší jsou měsíčňané s odšroubovávacíma hlavama. V malých roličkách excelují Robin Williams, Reed, 17letá kozatá Uma Thurman se zjevuje jako Venuše a Pryce je za slizouna... no titulní John Neville toho jsem snad nikdy v ničem jiném neviděl (mimo Akta X). Je to taková fantasmagorie, na kterou koukám spíše s uctivým obdivem nad těmi všemi nápady než že by mě to strhlo, ale 4* si to určitě zaslouží.

Dámy a pánové! Přistupte blíže a buďte svědky neuvěřitelného příběhu z dávných a pohádkových časů, kdy se ještě studia a producenti nebáli nacpat svoje miliony do fantazie, originality a kreativity a kdy režiséři měli vlastní vizi a šli si tvrdě za ní všem navzdory. Ale jste-li slabého či mdlého ducha, střezte se! Tohle není snímek pro diváka, který má mozek na dietě a dal by si něco lehce stravitelného. Tenhle kousek vás bude v každém záběru neustále bombardovat intelektuálním vtipem, mnohovrstevnatými koncepty a vizuální opulencí, z které až slzí oči. Ale i zvídavá dětská mysl si tu najde svoje (vlastní zkušenost), protože i když odfiltruje všechny společenské, umělecké a sexuální narážky, tak jí pořád zbyde tenhle šílený, kaleidoskopický, karnevalový a fantasticky dezorientující karusel s morálním poučením: jak je nutné vzepřít se společnosti a jít si vždy za svým, a hlavně nikdy neklesat na duchu...   Nit, která se táhne celým filmem, je samozřejmě opět Gilliamovo dvorní téma emulze fantazie a reality, světů duševních a fyzických, a jakou lepší postavu si pro takové téma vybrat než právě Barona Prášila? (Možná už jen Dona Quijota, co Terry?) Prolínání mezi "skutečností" a Baronovým vyprávěním je vypipláno k pomilování. Divadelní herci se přesouvají z reality do Baronových fantazií a přebírají tam svoje role (jen Alison Steadman z nějakého důvodu vypadla). I když tu má na první pohled každý svou dvojrozměrně šablonovitou roli, tak ale i pod ní se skrývají vrstvy: Baron sám je stejně dvojakou postavou: Neustále osciluje mezi dobrodružnou vitalitou a rezignovaným očekáváním smrti. Navíc je na jedné straně hrdina, který se nehodlá podřídit malomyslnosti a úzkoprsosti, na druhé straně je megaloman, který nebere ohledy a od všech očekává servilitu. Stejně tak i jeho sluhové: bez Barona nejsou ničím, i když by třeba chtěli, a jakmile se Baron znovu objeví, rezignují sami na sebe a jdou mu opět sloužit. Venuše je krásná ale blbá koketa. Král měsíce je doslova schizofrenní cvok (lunetic)... tohle všechno je korunováno hereckým concertinem Billa Pattersona, Petera Jeffreyho, Olivera Reeda, Erica Idlea, Jonathana Pryce a Robina Williamse v čele neodolatelně šarmantním Johnem Nevillem a překvapivě přesvědčivou Sarah Polley...   Soundtrack je pravděpodobně to nejlepší, co dal Michael Kamen kdy dohromady a v duchu šílenosti filmu i on použil šílené prostředky (scény na Měsíci, Sultánova opera). Navzdory šílenosti ale dokáže proměňovat Baronovo téma s neuvěřitelnou noblesou od barokního divadelního cajdáku až ke grandióznímu finále...   Je neuvěřitelnou ironií osudu, že zatímco Baron Prášil bojoval proti Turkům a úředníkům v černém, ve stejnou dobu sváděl tu samou bitvu i Terry Gilliam a aniž to vůbec tušil, natáčel svou vlastní autobiografickou zkušenost v reálném čase. A stejně jako Baronovo megalomanství, to Gilliamovo ho potopilo až na dno močálu, ze kterého se na poslední chvíli vytáhnul za svůj cop, svírajíc mezi stehny tenhle šílený projekt jednoho z nejúžasnějších vítězství kreativity a umělecké vize v historii kinematografie a nás všechny nechal v němém úžasu, že je něco takového vůbec možné.     P.S. K filmu existují parádní české titulky: "Když slunce vyjde nad Sýrový ostrov, a v houští uzenek se dlouží stíny, v medovém lese zlátnou pavučiny, a v lánech lososů se ranní mlha sráží, tam [...] vymiškován v květu mládí [...] Sally chytnul psotník."

Další moje šance pro Terryho Gilliama znamená po čase další film, jemuž za sebe víc než 1 hvězdičku nedokážu dát. PoSvatém gráluaKrajině přílivujsem si už potřetí jsem si potvrdil, že s tímto režisérem a velkou částí jeho tvorby to vážně nijak nedám dohromady, Gilliamovo zalíbení v čemkoliv se až na drobné výjimky evidentně vymaká tomu, v čem bych našel ve filmu zalíbení já (byť musím uznat, že si vybírá určitě poutavé náměty a originální nápady mu neschází). Tohle vnímám jako úplný protiklad k filmu Karla Zemana z roku 1961, kde ono kouzlo fantaskního dobrodružného příběhu (na rozdíl od Gilliamovy verze) za mě skvěle fungovalo, včetně vizuálně osobité i podmanivé poetiky. Navzdory opulentní výpravě a velkolepým trikům jsem ze samotného Gilliamovu filmu velkolepý dojem mít nedokázal, spíše srovnatelný se současnými blockbustery, které často charakterizuje astronomický rozpočet, obrovská nálož triků a galaktické akce na jedné straně a absolutně nefungující základní atributy dobré žánrovky (pohltivá atmosféra, zajímavě vyprofilové postavy, humor nebo napětí) na straně druhé. Skutečně povedených scén, jakou byl hlavně zjev krásné víly v otevírající se perle a následní nebeský tanec, bylo za ty 2 hodiny na můj vkus strašně málo, byť prakticky zachránily moje hodnocení od té úplně nejspodnější možnosti. Když tak čtu v Gilliamově profilu jeho vyjádření o Karlu Zemanovi:„Budu se muset na jeho filmy podívat znovu, abych zjistil, co všechno jsem od něj vlastně ukradl.“...jen si říkám: raději ne, pane Gilliame. Ještě by vás náhodou u toho napadlo zremakovat další mistrův film. Myslím, že jedno zprznění zcela stačilo.[30%]

Kdo jiný by měl na plátno převést příběhy fantasty Barona Prášila než Terry Gilliam? A udělal to znamenitě a přes u něj tradiční obrovské produkční problémy až výborně. Film je famózní přehlídkou imaginace ex-pythona, opulentní výpravy, fantastických kostýmů, různých nestvůr, monster a bizarních prostředí, v nichž naprosto vyniká nekonečná Gilliamova fantazie a smysl pro absurdní situace. Pasáže na Měsíci patří k absolutním vrcholům a jsou vskutku fascinující, strhující a dodnes naprosto unikátní a originální. Po celou dobu navíc nechybí svižné tempo, v němž se toho děje tolik, že je těžké to postřehnout a divák by se tím pádem neměl nudit. V hlavní roli vyniká John Neville, vedle něhož nejde přehlédnout svůdně a lolitkovsky krásnou Umu Thurman, typicky zábavného Erica Idlea a v neposlední řadě i roztomilou a sympatickou Sarah Polley. Zvláštní pozornost pak zasluhuje krace Robina Williamse, která je výtečná a přesně odpovídá jeho komickému založení. Jestli na něco snímek doplácí, pak na to, že je až moc dada a scénář v něm prakticky neexistuje, protože jde o sled jednotlivých scén, které vzhledem k vypravěči postrádají elementární logiku, nedávají smysl a někdy jsou až přestřelené. Ani humor asi nefunguje vždy tak, jak si tvůrce představoval, to už ale tolik nevadí. The Adventures of Baron Munchausen není nejlepší Gilliamův počin, nejvíc ale vystihuje jeho podstatu a to, o čem jeho filmy bývají. Vždyť on sám je takový Baron Prášil. 70 %