Nevěsty přicházejí (1978)

Pridlhé, príliš statické a neidylicky nudné, čo je asi presne zamýšľaná forma, ktorou sa Kusturicovi darí poukázať na to, čo zamýšľal. Nič pre fanúšikov jeho neskoršej tvorby.

Pokud jste připraveni na bláznivou jízdu napěchovanou dějem, tak vás musím zklamat. Tohle není ten klasický Kusturica. Ono taky uprostřed lesů nelze čekat nějakou divočinu. Dialogy místy trochu připomínají raného Formana. Incest se tady zas tak moc neobjevuje, alespoň jeho fyzické zobrazení ne. Nevím, proč byl tento snímek v Jugoslávii zakázán, poněvadž nic explicitního jsem tam nepostřehl. Ale ten konec stojí za to...75%(14.04.2014)

Nevěsty přicházejí, jeden z prvních filmů Emira Kusturici, jsou na poměry tohoto režiséra velmi statickým filmem. Na rozdíl od pozdějších filmů, kde často dostává velký prostor motiv cesty či životní změny, se tento televizní film odehrává v podstatě jenom na jednom místě – zapadlém lesním hostinci, kde spolu žije několik postav a které se nemohou a snad ani nechtějí vymanit ze svého dosavadního bezútěšného stavu. Ani jedno z pozdějších oblíbených témat tady ještě nebylo využito. Zvláštní je také vizuální styl – film je postaven na dlouhých záběrech, ale kameraman Vilko Filac zde kombinuje absolutně statické obrazy s velmi dlouhými jízdami kamery bez střihu, což tvoří zajímavý ambivalentní pocit ze sledování.(18.01.2013)

(KB - J) Sledovat Kusturicovu filmografii chronologicky, od nejstaršího filmu po nejnovější, nejspíš jsem překvapen, jakým směrem se jeho tvorba bude ubírat. Já se ale na rané televizní snímky Emira Kusturicy – NEVĚSTY PŘICHÁZEJÍ a BIFE TITANIK – díval již se znalostí toho, co přišlo po nich, a tak jsem byl zcela odlišnou poetikou překvapen. Téma dysfunkční rodiny, která žije ve vlastním mikrokosmu a je konfrontována něčím či někým z venčí, zůstává, ale zpracování je radikálně odlišné. Rázovité figurky nejsou pohými karikaturami, příklon k magickému realismu zde není patrný ani náznakem, vše je naopak až nepříjemně realistické, negativní rysy lidí či společenství nejsou zlehčovány, ale kritizovány. Nejvíc zarážející je ale pomalé plynutí a důraz na promyšlenou práci s kamerou, kdy se klade důraz na obraz spíš než na hudbu, což nejspíš souvisí s tím, že Kusturia začal spolupracovat s opoznáním dynamičtějším Goranem Bregvićem až od DOMU K POVĚŠENÍ (1988)._____ V PŘICHÁZEJÍCÍ NEVĚSTĚ není patrné ani vycházení divákovi vstříc, protože se nic nehalí do podoby sentimentální vzpomínky či zachycení bujarého života jednoho etnika, a na místo kulometné palby audiovizuálních podnětů a informací je řada věcí zamlčena, přeskočena či ponechána nezodpovězena. Navzdory neexplicitnosti byl totiž film zakázán kvůli „explicitnímu použití sexuálního tabu“, kterým se myslí pouze naznačovaný incest. Docela by mě zajímalo, jakým směrem by se odvíjela Kusturicova tvorba, kdyby nezačal spolupracovat s Goranem Bregovićem a nezpracovával látky s romskou tematikou, protože jeho první dva televizní počiny jsou velmi obrazoborecké, experimentující se stylem, který se osamostatňuje od potřeb syžetu.(08.12.2012)

Pomalé plynutie filmu a obyčajný príbeh spravili tento film nezaujímavým. Jediná pointa, ktorú som zachytil z celého filmu na konci je, že všetko sa nám raz vráti. Dej sa odohráva v dome hrôzy v nejakom lese a jeho obyvatelia buď odchádzajú alebo umierajú, lebo sú zničený ťažkým a nezaujímavým životom. Surovosť, alkoholizmus, majetníctvo a absencia snahy urobiť niečo so svojím životom tu vystupuje do popredia. Trocha mi ušlo, prečo sa na konci stretli tie dve postavy na konci pod stromom alebo prečo vynechali pohreb tej prvej ženy a prestrihmi to vyznelo potom takto zvláštne alebo aj to ako zomrel jeden z tých synov. Dosť neobvyklý film na Kusturicu, hlavne tá pasivita. Je to úplne obyčajný film, akých sú desaťtisíce.(07.04.2012)