Neige (1981)

Pěkně natočený herecký koncert pro Juliet sama sobě si, vždy v krásném modýlku, v té šedé anebo ještě možná spíš béžové Paříži přelomu sedmdesátek a osmdesátek, Paříži Severního mostu anebo Paříži bujícího Januly a Kundery anebo té okolo Pigalle, plné špíny, bez zeleně ubohých městských stromů v zimě, uprostřed poutí, pornokin, travesti kabaretů a laciných bister. Připomnělo mi to jiný nenápadný boční film – Exterieur nuit – kdyby tyhle dva byly v kombinaci, možná by to bylo i na pět. Takhle se mi hromadí představy o tom, že Juliet je neskutečně šarmantní a vždy přirozená, a že vždy vlastně hrála sebe samu, podobně jako třeba Maria Schneider, která by se mi pro roli také hodila: v téhle době jako mnozí jiní fetovala a reflektovala to jako styl doby – moc se ještě nevědělo, do jakých sraček to zavede. Ostatně je to doba berlínského Bowieho atd atd. Neige ale sice o snížku mluví, ale na rozdíl od Arrebata anebo třeba Schroeterových Goldflocken, se zobrazení aktu rauše, případně přímo zobrazení nitrožilní aplikace a následujícího stavu důsledně vyhýbá. Zůstává tak spíš filmem o tom, jaké jsou drogy na ulici pro smažky ve výsledku hrozné a o tom, jak je postava Juliet milosrdná. Neproniká to k důvodům a ke světům, které drogy lidem zprostředkovávají. A tak je vlastně opět Neige spíš filmem o Juliet pro Juliet – ber to či neber.(16.07.2024)

Modré sú žily a biely ako sneh je heroín. Juliet Berto ako obetavá barmanka Anita z parížskej periférie zakúša bolestné podoby lásky. Po nečakanej smrti jej milenca Bobbyho, miestneho dílera, sa spoločne s kazateľom od Svätej Trojice a povaľačom Willym snaží zohnať dávku svojmu kamarátovi - performerovi v nočnom klube. Mizanscéna je mimoriadne prepracovaná. Na míle žiariace neóny, popartový interiér podradného kabaretu, oslepujúco ostré svetielkujúce pódium pre nočné performerky a k tomu takmer nikdy nekončiaci hluk vytvorený z popu a neviazanej zábavy v nočných kluboch. Veľký dôraz je kladený najmä na modrú farbu (modré sú žily), ktorá je prítomná takmer v každom zábere. Ťažisko filmu je na výborne napísaných postavách - citlivá a súcitná Anita sa v prostredí periférie pohybuje ako anjel zostupujúci do podsvetia, kazateľ od Svätej Trojice vydávajúci sa za liečiteľa, ktorý si ale musí priznať, že niektoré veci sú nad jeho schopnosti, Anitin kamarát-performer, ktorého závislosť sa natoľko prelína s jeho životom, až obe splynuli v jedno a absencia dávky sa rovná pomalému umieraniu, či policajný informátor, ktorý dúfa, že dostane svoju ženu von z väzenia na podmienku, pričom svojej dcére stále tvrdí, že jej matka je v nemocnici a jeho dcéra pravidelne žiada o pomoc kazateľa a dúfa, že ju vylieči. Pôsobivé boli momenty, kedy kazateľ hovorí v kreolštine - aj filmové postavy majú právo na súkromný rozhovor a na svoje tajomstvá pred divákom. Finále je bolestné, no má moc odplaviť všetku špinu, ktorou periféria od začiatku útočí na diváka. Kladné a záporné postavy neexistujú, sú len nedokonalí ľudia...(14.07.2024)

ocenenia :MFF Cannes 1981 -Cena "mladej kinematografie" (Juliet Berto, Jean-Henri Roger)(26.01.2013)

Zlatá Palma - výběr(19.05.2006)