Budapešťské povídky (1977)

Neznám díloIstvána Szabópodrobně, ale mám ráda filmy o podobných tragédech. // Laskavé, vrtošivé, splašené; dominuje alegorický vůz - žlutá tramvaj, směr: vysněná metropolitní stanice. Hned chce ale vyprávět o tom, chvíli o jiném…; celé je to nějaké neposedné jako děcko. Vůz a cestující se spíš vzájemně postrkují, než aby je vezl. S postupným rozvíjením příběhu se však čím dál víc znesnadňuje sledování historických odkazů a existenciálních témat, nosnost se snižuje a s ní i koncentrace z divákovy strany. // Pokud jsem měla s postavami nějak výrazněji souznít, je mi líto, ale nešlo to. Ani v případěMaji Komorowské.  // Připadá mi poněkud přepjaté hledat zde jakoukoli ucelenou filozofii - jednotlivé obsahové prvky jsou si buď navzájem cíleně přizpůsobeny, nebo si naopak protiřečí. Nemluvím o záměru, ale o (teatrálním) vyznění.

Willyho další tip na film, tentokrát v rámci VRK nepadl v mém případě zrovna na úrodnou půdu. Ještě že jsem si o něm nic nepřečetl dopředu, jinak bych ho rovnou odsoudil jako totální blbost. Začátek přitom docela navnadil – není to tak dávno co jsem Budapešť navštívil a přestože šlo o archivní záběry, dalo se poznat pár známých míst. Následně se přeneseme k vyvrácené tramvaji na nábřeží a začal jeden z nejpodivnějších příběhů, jaké jsem měl zatím možnost vidět. A to jsem zvyklý na nejrůznější asijské i americké ujetiny. Banda lidí tlačí tramvaj (o tom jak jí z toho písku dostali na koleje a v závěru přes řeku se raději bavit nebudu), potkávají další a další lidi – občas se mezi sebou pohádají, jindy poperou, sem tam si někdo zasouloží (samozřejmě není nic vidět), porodí děcko, zase se hádají, poperou, líbají se za stromem, tlačí tramvaj, až nastane konec…Tenhle maďarský kousek byl prostě hodně zvláštní, občas zajímavý, jindy neskutečně uspával, no určitě vím, že znovu si jej už nikdy nepustím a vlastně ani nevím jak jej pořádně ohodnotit…Zavřu obě oči a z milosti tomu dám čistý průměr!

Podobenstvo o živote, ktorý rovnako ako opustená električka, ľudia skúšajú s cieľom, kam ich dovedie. Na ceste je mnoho nástrah i všakovakých ľudí - niekto maká, iný sa len vezie, raz je zábava, inokedy husto prší, ide sa do kopca a vtedy sa musia všetci zaťať a tlačiť, inokedy sa ide z kopca, keď nie je do čoho pichnúť, tak sú zvady o maličkostiach (číslo alebo farba električky). Filmu veľmi nie je čo vytknúť, ale na druhej strane ma ani príliš toto 'tram movie' nezaujalo, možno aj kvôli dávke absurdity.

Úplně ze všeho nejdřív musím napsat, že pan István Szabó už u mě své místečko po filmechNa miskách vaha Mefisto má, tedy jsem se ničeho neobávala, trochu jsem tušila a hlavně se těšila, co asi tak dostanu za filmové sousto tentokrát.. A opět trefa do černého, pan režisér si mě zase povodil a nabídl mi velice zajímavou jízdu žlutou tramvají bez čísla i bez šťávy, k tomu válkou vyplivnuté „trosečníky“ bez zázemí a kousky jejich životů, ať už v drobných epizodách či osudových dramatech, se vším, co k lidem patří, např. lhostejnost, manipulace, krutost, strach, no a na druhou stranu je tu patrná i touha po životě, naději, dětech.. Poděkování kolegovi Willy Kufalt za tip..

Kurňa, Jarmareční bouda 3. Nějak mám "štěstí" v poslední době na tyhle jako postapo, které ale mají být symbolickým a alegorickým vyjádřením k sisyfovskému pinožení na tomto světě vezdejším. Jen tedy mne zaráží, jak jsou si všechny ty filmy podobné - jak již zmíněná Jarmareční bouda, tak Pod elektrickými mraky, tak tohle. Vlastně jen poukázání na zkázu a zmar, lidskou touhu zabíjet, závidět, a láska není, je jen sex. (A děti.) A stejně jako u předchozích dvou titulů i zde mi vadí úmyslné vynechání toho krásného, co život přináší, a samozřejmě i víry. Ačkoliv ano, vozovna je symbolem ráje, já vím. Ze začátku jsem se tedy těšil na poněkud jinou alegorii, vzhledem k tomu, že tramvaje za Rakouska-Uherska byly určitým symbolem pokroku (soudil jsem podle dobového hudebního valčíkového podkresu), jedna dokonce vedla z Bratislavy do Vídně, a v těch 70. letech už šlo jen o pozůstatky velké minulosti. Vlastně jsem tak nějak čekal i spojení s rokem 1956, ale zůstalo jen u uprchlíků, bez bohatšího podkresu a kontextu. A nějak jsem nepochopil, proč jednu z hlavních rolí výsostně maďarského filmu hraje kovaný Polák, kde přece jen byli trochu jinde, už vzhledem k silnému katolickému zázemí, ze kterého vzešel jak kardinál Wyszinski, tak pozdější papež Jan Pavel II. Zatímco Maďaři přece jen měli stále blíž k té uherské horkokrevnosti a nekonečné svobodě pust. Chápu, oč panu režisérovi šlo, ale podle mne to pojal až moc povrchně, nejde do hloubky, a některé okolnosti úmyslně opomíjí.