Sázka na iluze (1970)

Mělo to být kratší, ale i tak se mi to vážně líbilo. Není to ovšem úplně pro každýho, jistě. LFŠ 2012.

István a jeho hnidpichectví v jednom tématu, který natáčí už mnoho let. To byla taková nuda. Ale taková! Nemám ho ráda. // 38. LFŠ UH 2012

Fascinuje ma, že Maďarské dejiny kinematografie nikdy nezažili jednotnú školu, hnutie, obdobie, ale sú založené na jednotlivých osobnostiach, od Jancsoa, Szabóa, Tarra, až niekedy dnes po Nemesa alebo Enyedi. Dovolím si tvrdiť, že vďaka tomu každá táto osobnosť priniesla nový osobný štýl a prístup a ťažko medzi nimi hľadať styčné body – vždy sa deje niečo nové a zaujímavé. Film o láske je jedným z menej známych Szabóových filmov, ale o to viacej prekvapí jeho výnimočnosť a hlavne rozprávačská ľahkosť. Nie je to úplne romantický film, na to o láske rozpráva príliš univerzálne a dve hlavné postavy sa občas predstavujú ako „brat a sestra“ alebo „kamaráti z detstva“. Rozhodne naň ale sedí pomenovanie film o láske. Ku láske však pristupuje experimentálnym a fragmentárnym spôsobom: sú to záblesky, spomienky na vzťah počas druhej svetovej vojny, maďarskej revolúcie ´56, emigrácie a návštev poza železnú oponu. Je zaujímavé, že aj napriek experimentálnejšiemu prístupu, film je pomerne divácky, vzdušný a nevyžaduje urputné sústredenie. Často tak pôsobí ako „feel-good“ snímka, hoci sme konfrontovaný s obrazmi okupácie a napätia. Možno je to práve tým, že sa tematicky rozhodol nad absolútne všetko postaviť lásku a všetko ostatné posunúť do úzadia. Aj monológ ženy, ktorá stratila kvôli nacistom muža a musela preplávať kus Dunaja aby sa zachránila je len ďalším fragmentom, spomienkou, ktorá je prítomná v kontexte vzťahu niekoho úplne iného. Celý film rámcuje cesta vlakom tam a zase späť, rýchla jazda pamäťou – Szabó tak do kontrastu dáva osobné výpovede monologickou formou a snímanie kamerou konkrétnych udalostí, sprítomnenie, ktoré trvá len dovtedy, dokým nám nezostane len ako spomienka (čo už sú veľmi linklaterovské témy!)(15.07.2023)

Několik úvodních a závěrečných minut (od scény loučení na nádraží) mě silně uzemnilo, i mezi tím se působivé či minimálně zajímavé pasáže najdou, včetně silného obrazu milostného vztahu uprostřed politických protestů v Maďarsku roku 1956. Občas jsem měl pocit, jakoby se István Szabó rozhodl zahrát si na Claudea Lelouche a vyzkoušel si natočit film o romantickém vztahu na pozadí politických událostí, zpracovat ho ve formě mozaikově vyprávěných útržků a natáhnout vše přes 2 hodiny, jenže na rozdíl od mnoha filmů zmíněného francouzského režiséra mě Szabó touhle mozaikou nijak neohromil. Spíše se až často utápěl ve scénách, v nichž se nejednou s pomocí herců snažil sdělit vnitřní pocity přímým vyprávěním postav na obrazovku jakoby v dokumentu, zatímco já nejednou pociťoval zvláštní chlad. Od režiséra a filmu obecně očekávám, že mě vtáhnou do vyprávění a dění uvnitř, něčím zapůsobí a vzbudí zájem o další scény, tady to až velmi často vázlo a okamžiky, kdy jsem měl pocit, že mě příběh lásky a vzájemných shledání těch dvou zajímá a proniká ke mě, se střídaly s těmi, kdy mi rozvláčný a odtažitější styl celkový zážitek rozmělňoval. Jinak, tolik paruk vystřídala hlavní hrdinka, ale největší kouzlo pro mě měla, když se pohybovala doma v kuchyni, se svými vlasy, bez dalších úprav, přirozená...[60%](02.02.2023)

TématemSázky na iluzejsou stejně jako v některých dalších Szabóových filmech mezildiské vztahy, tentokrát konkrétně vztah milostný a přátelský. Film má velmi zajímavou strukturu syžetu, který jednotlivé události někdy neprezentuje lineárně, a některé scény dokonce nejsou dočasně vůbec časově ukotveny. Divák si tak vytváří významy a souvislosti na základě hypotéz, které jsou filmem postupně vyvraceny, potvrzovány nebo různě poupravovány. Tohoto procesu je dosahováno opakováním jednotlivých scén v průběhu filmu, kdy postupně začíná být jasná jejich spojitost a posloupnost se scénami ostatními. Narace je kromě této komplikovanosti také poměrně sebevědomá. Hlavní postavy se zpovídají přímo do kamery a v jednom momentu dokonce oba čtou své dopisy tomu druhému ve stále kratších střídajících se záběrech, až jakoby překročí hranice fikčního světa a dají se krátce do přímého rozhovoru.(20.02.2012)