Na chvíli svobodní (2008)

A na konci si řeknete, že takhle je to stále dokolečka. Filmů na téma imigrantů bylo natočeno snad stovky a já tím pádem chvíli váhala nad hodnocením. Bylo mně smutno, když jsem viděla jaké mají ideály a naděje, že až budou konečně v tom vysněném západním světě, všechno kolem nich zrůžoví a kde se budou peníze jen hrnout do klína. Moment, jak se v Íránu příbuzní radují nad fotografiemi, kde Maju pózuje před bourákem a podobně, tak mně bylo až hořko u srdce. A protože jsem mnoha těm situacím věřila, včetně té labutě (ach jo), proto jsem tu jednu hvězdu musela přihodit. Málokdy a málokomu se poštěstí a vyjde mu ten jeho sen.

Na filmu bylo znát, že jej točil Íránec. Íránská filmová produkce již řadu let produkuje výborné filmy, jen se na ně nelze dívat evropským (potažmo americkým) pohledem. Rakouská produkce tak u mě boduje plnými pěti hvězdičkami. Příběh tří uprchlických rodin z Íránu se vlastně rozehrává až v Ankaře, odkud za pomoci úřadů OSN lidé mohou dostat povolení k legálnímu pobytu v některé evropské zemi. Scénárista se pokusil úspěšně promítnout na konkrétních osudech různé možnosti, jaké na íránské emigranty v byrokratickém a protikurdském Turecku čekají. Každý z nich hledá cestu za svobodou po svém, někdo podvody, jiný se dožaduje spravedlnosti u úřadů, ale veskrze jde o lidi bezmocné, jen s velkou touhou. Trojice dětí možná působí trochu nepřirozeně, ale to děvčátko člověka dostane svýma veselýma očima. Právě ten dětský pohled, který nechápe, co se s nimi děje, nerozumí krutému světu kolem sebe, je v tomto filmu výrazný. Když se vdova, vracející se se synkem domů do Íránu, opět zahaluje do muslimského oděvu, člověka až zamrazí...

Jako silné téma, ale nějak to prosfištělo kolem mě. Film o iránských uprchlících, kteří se zaseknou v Ankaře v Turecku. Sledujeme příběhy několika rodin a několika lidí, kteří se octli na stejné lodi. Čekajíc na to zda dostanou papíry někam do Evropy. Každý tento čas tráví jinak, jinak snáší tlak, stres a zoufalství. Bohužel mi to přišlo nedobře natočené, příliš roztříštěné. Nešlo to do hloubky. Emoce to ve mě nevyvolalo. Škoda, neb každá postava prožívala zajímavý příběh, leč režisér nám chtěl předložit vše, místo toho dostáváme něco příliš rozbředlého.

Neuveriteľné, a predsa úplne reálne - aj keď často opomínaná téma (a to aj napriek tomu, že podobné osudy zažívali počas komunizmu aj u nás tisícky ľudí z Československa, ktorí sa pokúšali ujsť po ceste k lepším zajtrajškom). Arash Riahi sa do toho poriadne oprel a napokon vytvoril skvelý film s prvkami dramatickej autenticity, ktorú vytvoril na vzorke troch príbehov osudov utečencov z Iránu, ktorí sa pokúšali nájsť slobodu vo vysnívanej Európe. Ich dočasným domovom sa stala turecká Ankara, kde sa pokúšajú získať víza a následný azyl v EÚ, avšak to trvá celé týždne, mesiace - počas ktorých hrozí neustála hrozba deportácie. A tak život v strachu nahradil dočasný život v neistote - zo sna o lepších zajtrajškoch sa stáva nekonečné čakanie a neutíchajúca nádej. Tri skupinky utečencov sa musia vysporiadať s ťažkou situáciu, navyše dochádzajú aj peniaze - a tak sa všetko neustále komplikuje. Skvelá dráma, aj keď niektoré scénky mi prišli fakt nežiadúce (napr. lov na labuť). S blížiacim sa koncom sa všetko pomaly rozuzľuje - osud každej z trojice skupiniek však končí odlišným spôsobom, hoci cieľ bol rovnaký. A práve na to celé chcel Riahi určite poukázať, keďže on sám si prežil podobný osud a všetky tri osudy boli v podstate založené na skutočnosti.

Chápu, že je to v případě režiséra osobní, spíše čistě autobiografický příběh, ale o problémech uprchlíků na cestě na vysněný Západ se točily filmy už v době, kdy se tam stejně těžce utíkalo od nás. A v této záplavě nemá Riahiho snímek nic, co by tu už mnohokrát nebylo, často v lepší formě. Tohle je prostě průměrný zástupce všech těchto uprchlických dramat. Jsou to sice strašné příběhy, a ještě horší je, že se vážně dějí, ale to dojem z filmu moc nevylepší.