Lidé deště (1969)

V tejto dobe sme dostali viacero amerických nezávislých road movies a nikdy nešlo o prešľap. Výnimkou nie sú ani Ľudia dažďa, kde sledujeme osudy viacerých životných stroskotancov, pričom sa ale zápletka rozbehne vďaka rozhodnutiu jednej ženy vzdorovať ubíjajúcej úlohe v jej živote. Či jej cesta mimo domov stála za to, si musí prebrať ako ona, tak aj každý divák osobitne. Vedľajšie charaktery sú taktiež veľmi zaujímavé, v podstate ani nejde o vedľajšie postavy, Coppola im venuje dostatočný priestor a ich charaktery sú umne prekreslené. Formálne zaujmú krátke flashbacky, ktoré občas fungujú ako asociatívna montáž s dianím v súčasnosti. Dočkáme sa aj celkom prekvapivého záveru a otvoreného konca, čo je ale to najlepšie rozhodnutie, ktoré sa dalo po záverečnej scéne urobiť.

Nevidím problém v tom, že se najednou mladá těhotná vdaná žena ráno sebere, a odjede. Chápu že chce být sama. Její partner by měl být chápavý, neměl by být do telefonu sprostý, a pokud ona je normální, měl by partner hledat vinu u sebe. Takže, film o tom co ji k tomu vedlo bych uvítal. No ale jestli je normální... Tak může vzít stopaře. V pořádku. V motelu má každý svůj pokoj, jasně že v pořádku, ale hry na Sajmona, aby se jí někdo poklonil... To o ní něco vypovídá. Že kdyby tohle chtěla po partnerovi, tak by ji nevyhověl? Stopař Jimmy udělá co chce, on není jen poslušný blbec, podpantoflák říct nemůžeme, ale ne hned jasný člověk s postižením. Natalie by se ale mohla ovládat. "Seš idiot, omezenej stupidní blbec, debil, stupidní blbeček', naprostej idiot." Zkusit s někým novým, tak to jsi fakt měla Natalie velkou smůlu na tuhle náhodu. Že skončíš s blbcem, a skončíš? Neštěstí přitahuješ, a s Policistou to je čím dál víc podivné, jeho dcera ho nesnáší a i přesto to skončí jak to skončí, a chudák Jimmy to odnese.

Psychologická road -movie. Hlavní hrdinka Natalie není spokojená se svým manželstvím, je těhotná, ale neví, jestli chce být matkou, touží být svobodná, ale vůbec neví, jak se svobodou naložit. Hledá a nenachází. Bohužel mi nebyla zrovna sympatická a mnohdy jsem jejímu chování  nerozuměla. Naopak sympatickou postavou byl Smrťák v podání skvělého Jamese Caana. Retardovaný chlapec je takový dobrák, že ho každý může využívat. Chápu sice, že Natalii někdy jeho chování mohlo lézt na nervy. Ale když měla vedle sebe někoho tak oddaného a milujícího, mohla  být vděčná a ne hledat štěstí u násilnického policisty. K tomu vděku došla - ale příliš pozdě.

Coppola zde pracuje s tématem nefunkčních rodin a vztahů. Na dnešní dobu poněkud vyčpělý scénář nám přestavuje těhotnou ženu na útěku před zodpovědností a manželským životem, která si nestihla dosyta užít svobody, a s křížkem po funuse chce zkoušet jiné chlapy. Tohle nemůže dopadnout dobře, i kdyby nenarazila na mentála (Caan) nebo podivína (Duvall). Co je však na tomto snímku zajímavé i dnes, je skvělá režie - velmi inovativní, nápaditá, dokonce můžeme říct vytyčující směr, jakým se bude americká kinematografie nadále ubírat. Obávám se však, že abych si jako divák Lidi deště plně užil, musel bych být v natáčení filmů a jeho historii mnohem více zběhlý.

Jak je v textu dramatu povězeno v rozhovoru Nat a Jimmiho, podle dětské pohádky Lidé deště nepatří do tohoto světa svou povahou, jsou jiní, ona je krásná a on hezkej. Ale jinak jsou mimoni. Moderní autorská tragedie, postavy jsou posazeny do siatuací, které si nevybraly, nebo si je sice částečně vybraly, ale nemohly předpokládat důsledky svých rozhodnutí, a díky tomu jsou v neřešitelných, zoufalých a bolestných aktech, které nutně vedou k smrtím a lítostem. Hlavní hrdinka Natalie svým odchodem od manžela a vydáním se na pouť (road), i přes dobrou vůli, spřede smrtelný konflikt. Agrumentace je mí víc než generačně odcizená, možná tak mohu lépe rozumět svým rodičům a prarodičům. Herci nehrají, jen deklamují málo textu, který ale není žvaněním. Scéna je to, co z dramatu činí film. Důležité je to vidět, ale jinak je to relikvie.