Láska v sebeobraně (2006)

Musím dát 5 hvězdiček. Herecké výkony a celkový námět včetně zpracování za to opravdu stojí. Pro mne je to film spadající do špičky současné španělské kinematografie s vypilovanými charaktery, které jsou uvěřitelné a nečernobílé.

***1/2

To jsem skutečně jediný, kdo má pocit, že tohle je 100% komplet, který není potřeba o nic víc doplňovat či snad měnit? (v době psaní komentáře jsem tu nenašel jediné 5ti hvězdičkové hodnocení) Dobře, proč ne. ;) Rád budu jediný, protože tohle dílo za to skutečně stojí. Monology provázející jak symbolické psaní románu, tak vlastně celou podstatu sdělení, jsou naprosto famózní. A člověk je musí vstřebávat tak dlouho, aby se dostal až do jádra obsahu oné myšlenky, že si vůbec nevšimne pár slabších momentů děje, které jsem ochoten přiznat. Nicméně i ty se mi zdají takové, jakoby tam patřily. Hudební podkres a dle mého soudu přiměřená emotivnost prostě ladí symfonii a rozehrávají skutečně na citlivé až skoro hloubavé noty. Jen těch otázek kolik člověku prolétne hlavou při vnímání toho filmu. Lásku v sebeobraně jsem viděl už podruhé (s odstupem asi 2-3let) a ani jednou jsem se nedokázal dívat na televizi a obyčejným způsobem sledovat film, ale pokaždé jsem prostě nasával atmosféru a hltal jí plnými doušky. A protože je to jeden z top filmů, které jsem si vychutnal, procítil a prožil, nemohu jinak než zpívat takhle oslavnou (a pro někoho možná až otravnou:)) ódu. A poslední poznámka se týká charakteristiky filmu jako romantického díla - nelekejte se toho slova, je to spíše romantizující drama, drama s romantickou nitkou, na které je příběh odvyprávěn, ale bohudíky nic víc z klasické romantické produkce neobsahuje. A tím se dostávám k hlavní perle snímku, kterou jsou závěry a konce jednotlivých epizodek. Jsou špatné, dobré i otevřené, prostě tak jak je přináší život, který není jen sladký a daleko častěji slaný až hořký. V tom je Láska v sebeobraně naprosto přesná... Po dlouhé době pro mě velmi inspirující prožitek - díky za něj...(20.05.2010)

Film o tom, jak si dva životní ztroskotanci dají nevědomky navzájem naději ke změně. Je pak těžké se smířit s tím, že mi naději dal stejný ztroskotanec, jako jsem já. Přijmout ten fakt znamená pro oba úlevu a možná i cestu k sobě (i navzájem) nazpátek...(26.09.2010)

Ten příběh měl něco do sebe, ale celkové zpracování bylo takové nijaké. Navíc konflik mezi matkou a synem byl všechno možné, jen ne něco aspoň trochu uvěřitelného. To je vždycky taková škoda, když se objeví dobrý námět, který se ale po cestě k divákovi jaksi pochroumá.(16.11.2009)