Walk the Line (2005)

Walk the Line je dobrým životopisným filmem, který však nikdy nezaútočí, aby mohl říct, že je skvělým životopisem. James Mangold je v dnešní době tvůrcem, u jehož filmů se dá na kvalitu poměrně sázet. Velká část jeho tvorby se skládá z životopisných filmů. Již v roce 2005 měl za sebou jeden životopisný snímek (Narušení), který jsem bohužel neviděl. Walk the Line ukazuje přesně to, co byste u životopisného filmu tohoto rázu čekali, avšak v roce 2005 tato formule nebyla zas takovou samozřejmostí jako je tomu dnes. Film ukazuje dětství, začátek kariéry, vrchol, problémy s drogami a další problémy, pád a vzkříšení. Především se Walk the Line zaměřuje na tu negativní stránku Cashovi kariéry, na jeho milostný trojúhelník, cestu k drogám a střet rodinné a kariérní roviny. Vždy když sleduji životopisný snímek o hudebníkovi či kapele, tak si vždy přeju, aby se ze mě po skončení filmu stal fanoušek, abych si alespoň stáhl pár písniček od téhož muzikanta potažmo kapely. Zde tomu tak úplně nebylo, protože již jsem měl písničky nastahované dříve. Na druhou stranu koncertní pasáže jsou velmi dobře zpracované. Ať už jsou o tom koncertním zážitku, nebo o posunování vztahu mezi postavami. Právě během koncertních duelů je film velmi odlišný od ostatních filmů, protože nám jsou ukázány důležité rozhodnutí přímo na jevišti. Kromě koncertů, které jsou u těchto filmů vždy tím, na co se divák těší, tak film často, jak už jsem říkal, ukazuje Cashovu stinnou stránku, kterou ukazuje až moc často. Většinu času jsme omotání problémem jedné lásky a Cashovou závislosti a během filmu jsem z toho byl, nechci říct otráven, spíše, že jsem chtěl vidět něco pozitivnějšího, protože film na mě působí, že Cash měl sice vrcholy, ale většinu času byl na dně. Film často skáče dopředu v čase, což není nic špatného, zvlášť když zachycuje i Cashovo dětství. Akorát občas, když film skočí v čase dopředu, tak nevidím velký progres v tom, co se za ty léta změnilo, přišlo mi jako bych sledoval to samé, jen s jinou číslicí. Epilog je pak jedním z těchto skoků, kde vidíme Cashe ve svém srubu, kde je s jeho rodinou a je tu i jeho otec, se kterým si po letech spravil vztah. Film celou dobu ukazuje, jak špatný vztah s otcem měl a na jednou náplast a končíme. I když se zdá, že film příliš kritizuju, tak negativně ho rozhodně nevnímám. Z hlediska scénáře tu máme dobré dialogy, funguje tu chemie mezi postavami a samotné koncerty tu patří k těm vrcholům. Z hlediska hereckých výkonů tu pak máme Joquina Pheonixe, který si roli Johnnyho Cashe opravdu vzal k srdci a předvedl nám úžasný výkon. Škoda jen, že na Oscara Pheonix nedosáhl. Kdo však ano, tak to je Reese Witherspoon, která mi ze začátku přišla, že úplně nevím, jestli se mi tam hodí, ale během chvíle jsem změnil názor a opravdu zaválela. Menším překvapení pro mě byl Robert Patrick, kterého všichni známe z druhého Terminátora. Patrickovi však role otce Johnnyho Cashe sedla a i když moc prostoru neměl, přesto byl zapamatovatelnou tváří. Z technické stránky tu máme dobrou kameru, která se především ukáže během koncertních pasáží. Hudba je u těchto filmů samozřejmostí, což platí i o zvuku. Celkově se jedná o povedený životopisný snímek, který možná misty lehce vrzá, avšak ve výsledku je to film, na který se vyplatí kouknout, protože Mangold život Johnnyho Cashe zpracoval dobře. Známka: 7,5/10

Walk the Line.Je mi cťou, že som si po 20 rokoch mohla zopakovať kino zážitok. A bolo to znovu akoby po prvý raz.Walk the Linepovažujem za jeden z najlepších hudobných filmov a to pritom nie som fanúšik Johnyho Casha. Je to veľmi pútavo natočené, nie je tam nudná chvíľka, nechýbajú emócie a herecké výkony sú úžasné. Reese Witherspoon mám veľmi rada, južanský prízvuk jej neskutočne sekne. Páčila sa mi aj retro výprava a kostýmy. A samozrejme aj pesničky, hlavne duety. (BEST OF CINEMA, Cineplex Mannheim, OV). 85%.

Je až fascinující vzít život velmi slavného člověka, nacpat ho do dvou hodin filmu a sledovat, co zbude. A ono toho moc nezbude. Hudba Johnyho Casha je sice legendární, ale mně osobně nic neříká (podobně jako třeba hudba Edith Piaf). Necítím z ní nic, co by stálo za delší pozornost, a proto se soukromě domnívám, že hlavní síla byla patrně v jeho textech. Možná. Studovat je fakt nebudu. No a potom tu už máme jen chlast a drogy. A jedna pěkná role v Columbovi. Člověku se najednou vkrade myšlenka, že tohle vlastně nebyl film o Johnym, ale o June. Je to totiž ona, o kom by měli něco natočit. A zde si film vysloužil svou pátou hvězdu za úžasnou Reese Witherspoon.

4/10. Challenge 03-Round 8-Drama-Hráč 13-TheSpearCZ.Dvakrát jsem vytuhnul a celý jsem to musel přežvykovat na tři pokusy. Už to samo o sobě dost napovídá, jak "strhující" ten zážitek byl.   James Mangold není žádný ořezávátko, má na kontě parádní věci, ale tady jako kdyby se mu rozbil motor. Bob Dylan by byla lepší volba si myslím. Johnny Cash mě jako muzikant nikdy neoslovil a jeho country je pro mě spíš zvuk pozadí v obchodě se sedlama než něco, co bych si pustil s chutí. Příběh je podaný tak mdlým způsobem, že člověk má pocit, že sleduje kroniku účetního.   Nic se tam pořádně neděje, všechno jede v rovině, bez výkyvů, bez napětí. Vizuálně to zestárlo jak svatební dort po týdnu v lednici, rozpadá se, ztrácí chuť i lesk, herci si odvedli svoje, ale žádná jiskra, žádný wow moment. Reese i Joaquin jakoby jeli na půl plynu. Dobová atmosféra úplně nevyužitá, jako by to všechno jen tak proplulo kulisami.   Očekával jsem, že když už nic jiného, tak to aspoň v temnějších pasážích s drogama nabere grády, ale místo zvráceností a šíleností přišel jen balíček prášků a trochu smutku. Žádný excesy, žádný peklo, žádný pád na dno, jen takové to „já beru prášky, pojďme si o tom zazpívat a obejmout se“. Tohle není Freddy Mercury, co spálil klub do základů, nebo Robbie Williams v euforickém běsu. Tady se všechno drží zpátky, jakoby to ani nechtělo se pořádně rozjet.   Kdyby mi bylo 60, seděl bych na verandě s panákem bourbonu a díval se zpátky na život, možná bych v tom našel nějaké kouzlo, ale takhle, ve třiceti, to bylo spíš jako kdybych byl pozván na oslavu, kde se celou dobu jen tiše vzpomíná a nikdo se nesměje. Film mi nic nedal, nic mi neřekl. Škoda. Tohle šlo mimo mě.

Byla doba, kdy pro mě Johnny Cash leccos znamenal, jak tvorbou, tak životním příběhem, ale vlastně dokonce ani tehdy jsem si nepřipadal úplně jako cílové publikum. Nejde ani tak o to, kolik z jeho života zachovává či nezachovává - byť mi nikdy nepřišlo, že by zrovna jeho osud byl tak monotónněbanální, jak se nám to Mangold snaží předestřít - ale spíše o ten způsob. Protože uchopeno polotelevizní rukou zdařilého "režiséra co neurazí" se z toho všeho stává jedna z dalších technicky adekvátních, po Oscaru jakoby pomrkávajících biografických "člověčinek se srdíčkem"; pokud přece jen nalézám rozdíl meziWalk the Linea pozdějšími zhůvěřilostmi typuDánské dívkyčiTeorie všeho, pak je to snad jen proto, že v roce 2005 tenhle recept nebyl ještě tak perfektován, vyčištěn a vycizelován k absolutní bezpohlavnosti. I tak, přes dvě hodiny "talentovaného muzikanta, co fetoval až už pak nefetoval" dělají z WtL plus mínus mladšího a o něco dynamičtěji natočeného brášku rovněž ukrutně natahovanéhoRaye. Chápu, že na to možná lidi slyší nejvíc, ale abych - spíše parafrázoval než citoval, nechce se mi to dohledávat - Kingovu sebereflexi z O psaní: "nakonec je jedno, jestli píšete červenou knihovnu nebo jestli jste druhý Hemingway - když zvracíme vedle sebe do škarpy, vypadáme jeden jako druhý". --------------- Vlastně je mi úplně jedno, do jaké míry se Phoenix do role ponořil, protože člověka s démony jde zachytit na tisíc způsobů a tady byl vybrán ten správný pro maloměšťácké publikum, který by dokázal zahrát i herec o dvě úrovně nižší. Witherspoon je sympa a je fajn, že si touhle rolí trochu posílila renomé, zafixované uLegally Blonde (aby se pak ale stejně na následujících dvacet let vrátila do béčkové kategorie, škoda no - pozn. retrospektivní)a typově se oba na role hodí. Člověk ale vlastně neví, proč by to měl sledovat. --------------- Tehdy jsem měl za to, že si tenhle film nezaslouží víc jak jedno zhlédnutí, s odstupem po druhém mám pocit, že si nezasloužil možná ani to první. Je to samozřejmě lepší než vyumělkovaná reklamní apoteóza, jakou bude o něco pozdějiBohemian Rhapsody... ale není to trochu málo, Antone Pavloviči?