Ľalie poľné (1972)

Oproti svojmu debutu je Havetta v Ľaliách poľných už o čosi umiernenejší a z hľadiska narácie aj priamejší. Jeho druhý celovečerný film má jasnú dejovú líniu, ktorá sleduje príbeh skupinky vojnových veteránov navrátivších sa z bojiska. Nie sú to nijakí vojnoví hrdinovia, no predsa sú výnimoční. Po skončení vojny sa z nich stávajú tuláci snažiaci sa nájsť svoje miesto vo svete, čo sa ukáže ako nie príliš jednoduché. Z tohto pohľadu vyznieva Havettov film aj trochu pacifisticky – hlavné postavy sú zranené bytosti, ktoré síce snívajú o pokoji, láske a stabilite, no spoločnosť nevie ako sa k nim vlastne správať, a tak im ani nemôže dopomôcť k splneniu ich snov. S tým súvisí aj rovina existencializmu, ktorá je zvýraznená vo finálnej scéne. To, čo Havettovi ostalo z jeho energického debutu, je pokus o zachytenie prítomnosti, biblické referencie (v prípade Ľalií poľných je taká referencia prítomná už v samotnom názve filmu) a schopnosť vytvoriť slnečný svet, v ktorom aj tragický pád vyzerá ako oslobodzujúci vzlet. Čo však Ľaliám trochu chýba, je energiaSlávnosti v botanickej záhrade, ako aj väčšia chuť k experimentu.

Havetta nám ponúka panoptický príbeh tulákov, žobrákov a inej hávede, ktorí žijú ako nebeské vtáctvo či ľalie poľné bez práce a opatery. V centre príbehu je tulák Hejges putujúci so svojím klarinetom a bandou vojnových veteránov. Film však nemá jedného hlavného hrdinu či pointu. Havetta sa však venuje všetkým postavám a vytvára tak panoptikum charakterov a príhod podobné Jakubiskovi. Naviac sa ešte hrá s farbou a väčšinou čiernobiely film v niektorých scénach sčervenie či nadobudne iný farebný nádych. Len pár scén je plne farebných.  Výborná produkcia, hudba a veľmi dobré herecké výkony, hoci milostné scény som videl aj lepšie zahrané.

(...) "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ „Proto vám říkám: Nemějte starost o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a pít a co si oblečete. Není snad život víc než jídlo a tělo víc než oblečení? Podívejte se na ptáky na obloze. Nesejí, nesklízejí, neshromažďují do stodol, ale váš nebeský Otec je živí. Nejste snad vy mnohem dražší? Copak si někdo z vás samými starostmi prodlouží život o jediný den? A proč si děláte starosti s oblečením? Pomyslete napolní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh takto obléká polní trávu, která dnes je a zítra bude hozena do pece, neoblékne snad mnohem spíš vás, vy malověrní? Nemějte tedy starosti. Neříkejte: ‚Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme?‘ Všechny ty věci vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.“ - Mt 6,24-34

Filmové podobenství o strastech i radostech venkovského života lidí vykořeněných po 1. světové válce. Je to natočeno velmi poetickým filmovým jazykem a víc než o děj tu jde skutečně asi o zachycení prožívání a emocí lidí převážně na společenském okraji, kteří si chtějí také ale života po svém užívat. Cítím v tom zároveň silnou inspiraci italskou filmovou školou, ovšem originálně přetavenou do slovenských reálií. Režisér zároveň dokázal skvěle propojit kongeniální Liškovu hudbu s filmovým obrazem, takže vznikl  velmi sugestivní a originální celek.

Do minulého týždňa som si celé roky myslel, že najlepšie slovenské filmové dielo je SLÁVNOSŤ V BOTANICKEJ ZÁHRADE... ___ Nikdy by som neveril, že slovenská zem urodí takýto film. A zvlášť tam-od-nás z juhu. Ešte teraz som v šoku, že ĽALIE POĽNÉ existujú - že na filmovom páse máme aspoň jedno takéto zjavenie. Je to úchvatná chvála bláznovstva, oslnivá oslava života a južných polí a životodarného leta na rovine. Elo Havetta je jeden jediný, kto kedy naozaj geniálne tvorivo zachytil bezstarostnú letoru našej úrodnej nížiny.