Ľalie poľné (1972)

Tentokrát jsem se s tvůrci tohoto filmu vůbec nepotkal. Ľalie poľné mě zkrátka nebavily. Nechci vyčítat bezdějovost snímku, když to o příběhu nebylo a nemělo být. Nebudu brblat ani na protivné postavy, které se jen potulují bez cíle tam a zpět. Co taky čekat od válečných veteránů pro které v normálním životě už není místo. Nevyčtu ani nepříjemnou kameru a podivné detaily hlav a obličejů všech různých postav. Ty navíc po většinu času pokřikují a neustále plácají svá životní moudra, kdyobčas sice padne zajímavá myšlenka, ta je ale rychle zasypána dalším blábolením. Bohužel ale nezbylo moc, čím by mě snímek dokázal zaujmout. Povedla se celková atmosféra snímku, která balancuje na pomezí snové poetiky a smutné poválečné reality. Pak možná těch pár silnějších myšlenek, přesvědčivé herecké výkony a zobrazení všech postaviček a také délka filmu byla naštěstí milosrdná, kdy jsem to vydržel na dva zátahy...(50%)

Oproti svojmu debutu je Havetta v Ľaliách poľných už o čosi umiernenejší a z hľadiska narácie aj priamejší. Jeho druhý celovečerný film má jasnú dejovú líniu, ktorá sleduje príbeh skupinky vojnových veteránov navrátivších sa z bojiska. Nie sú to nijakí vojnoví hrdinovia, no predsa sú výnimoční. Po skončení vojny sa z nich stávajú tuláci snažiaci sa nájsť svoje miesto vo svete, čo sa ukáže ako nie príliš jednoduché. Z tohto pohľadu vyznieva Havettov film aj trochu pacifisticky – hlavné postavy sú zranené bytosti, ktoré síce snívajú o pokoji, láske a stabilite, no spoločnosť nevie ako sa k nim vlastne správať, a tak im ani nemôže dopomôcť k splneniu ich snov. S tým súvisí aj rovina existencializmu, ktorá je zvýraznená vo finálnej scéne. To, čo Havettovi ostalo z jeho energického debutu, je pokus o zachytenie prítomnosti, biblické referencie (v prípade Ľalií poľných je taká referencia prítomná už v samotnom názve filmu) a schopnosť vytvoriť slnečný svet, v ktorom aj tragický pád vyzerá ako oslobodzujúci vzlet. Čo však Ľaliám trochu chýba, je energiaSlávnosti v botanickej záhrade, ako aj väčšia chuť k experimentu.

Havetta nám ponúka panoptický príbeh tulákov, žobrákov a inej hávede, ktorí žijú ako nebeské vtáctvo či ľalie poľné bez práce a opatery. V centre príbehu je tulák Hejges putujúci so svojím klarinetom a bandou vojnových veteránov. Film však nemá jedného hlavného hrdinu či pointu. Havetta sa však venuje všetkým postavám a vytvára tak panoptikum charakterov a príhod podobné Jakubiskovi. Naviac sa ešte hrá s farbou a väčšinou čiernobiely film v niektorých scénach sčervenie či nadobudne iný farebný nádych. Len pár scén je plne farebných.  Výborná produkcia, hudba a veľmi dobré herecké výkony, hoci milostné scény som videl aj lepšie zahrané.

(...) "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Buď totiž bude jednoho nenávidět a druhého milovat, nebo se bude toho jednoho držet a tím druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ „Proto vám říkám: Nemějte starost o svůj život ani o své tělo – co budete jíst a pít a co si oblečete. Není snad život víc než jídlo a tělo víc než oblečení? Podívejte se na ptáky na obloze. Nesejí, nesklízejí, neshromažďují do stodol, ale váš nebeský Otec je živí. Nejste snad vy mnohem dražší? Copak si někdo z vás samými starostmi prodlouží život o jediný den? A proč si děláte starosti s oblečením? Pomyslete napolní lilie, jak rostou. Nepracují ani nepředou, ale říkám vám, že ani Šalomoun ve vší své slávě nebyl oblečen jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh takto obléká polní trávu, která dnes je a zítra bude hozena do pece, neoblékne snad mnohem spíš vás, vy malověrní? Nemějte tedy starosti. Neříkejte: ‚Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si oblečeme?‘ Všechny ty věci vyhledávají pohané, ale váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a toto vše vám bude přidáno. Nemějte starost o zítřek; zítřek bude mít své vlastní starosti. Den má dost svého trápení.“ - Mt 6,24-34

Filmové podobenství o strastech i radostech venkovského života lidí vykořeněných po 1. světové válce. Je to natočeno velmi poetickým filmovým jazykem a víc než o děj tu jde skutečně asi o zachycení prožívání a emocí lidí převážně na společenském okraji, kteří si chtějí také ale života po svém užívat. Cítím v tom zároveň silnou inspiraci italskou filmovou školou, ovšem originálně přetavenou do slovenských reálií. Režisér zároveň dokázal skvěle propojit kongeniální Liškovu hudbu s filmovým obrazem, takže vznikl  velmi sugestivní a originální celek.