La criatura (1977)

Režie a scénář (Enrique Barreiro) je skoro (?) dokonalý, navíc má film značný filosofický přesah. A tomu bych se chtěl věnovat především. La criatura je tvor, potažmo zvíře, ne-člověk. Gilles Deleuze, který se umí podívat na svět z tisíce plošin, pojmenoval jednu z nich "Stávání se zvířetem". Je to obtížný text nechávající za sebou určité pochyby. Po slednutí jím doporučených filmů (Deleuze je, spolu s Žižkem, posledním velkým filmovým teoretikem) a především tohoto, se poměry mezi člověkem a zvířetem (většinou je to vlk, krysa, či pes. ale může to být cokoli) zcela vyjasní. Tento film (opakuji výborný scénář) končí otázkou: Co bude dál? Deleuze na ni dokáže odpovědět.

Keď sa manželskému páru nedarí stvoriť život, treba si priznať, že život je pes. Lenže žena to vezme doslovne a muž protestuje. Nastolená situácia stavia otázku, čo je horšie, extrémne riešenie alebo pasívne čakanie? Radšej mať verného ochrancu, ktorý nie je tým, v čo sme dúfali, ale zároveň dokáže byť autentický, alebo čakať na prísľub šťastia, ktoré nemusí byť reálne (plusové body za to, že táto dilema sa dá aplikovať aj na politickú situáciu vo filme)? Zviera a zvieracie pudy u ľudí tu hrajú prím, čo by bolo efektívnejšie, keby som nemal pocit, že hlavné postavy stále moc nepoznám.

Je to tak na hranici, ale zafungovalo to, že to má aj politický presah na Francov fašizmus, v Španielsku vtedy stále prítomný. Pritom Marcos pôsobil sympaticky, usporiadane, zatiaľčo jeho žena Christina mi čoraz viac a viac prišla ako ohava. Vymeniť city za stratené nenarodené dieťa za cítiace štvornohé stvorenie (mimochodom, krásny čierny vlčiak) je jedna vec, ale vytvoriť si k nemu takmer až sexuálny vzťah je vec druhá. K zoofílii síce realne nedochádza, len v snoch, ale aj tak je to už za pomyselnou hranicou. V závere mi chýbala nejaká tragédia, ku ktorej to pokojne mohlo smerovať. Rozchod za zvuku optimistickej hudby nebolo celkom ono. Tehotná budúca matka sama na chate, len so psom, to nevyzerá ako niečo optimistické. Ešte ani otcovi nepovedať, že čaká opäť dieťa. Pochváliť musím dobré herecké výkony, miestami hustnúcu atmosféru a od začiatku po koniec (alebo takmer po koniec) fungujúcu zápletku. Na slabšie štyri vlčiacke hviezdy to stačí. (Vďaka Willymu za titulky)

Bál jsem se něčeho, co i přes ten kontroverzní námět sklouzne časem k melodramatu (a nic proti, ale Španělsko k tomu má snad nejblíže hned po Jižní Koreji), ale výsledkem bylo překvapivě solidně napsané drama, ve kterém se jeden manželský vztah, nahnutý už dříve, začne po zmaření dlouho očekávatelného těhotenství naprosto rozpadat. To pak vede k milostnému trojúhelníku, kde tím třetím v partě je vlčák. K tomu pak má hlavní hrdinka stále silnější vztah než ke svému manželovi, ten se zase začne víc zajímat o svoji kolegyni a následuje řada zvláštních situací a zvratů, která kopíruje předchozí problémy páru, aby pak časem začala plynout stále více vlastní cestou i přes snahy vrátit to do počátečního "ideálu". Nejvíc mě na tom právě bavilo, kolik podobností zde veškeré načrtnuté milostné vztahy mezi sebou mají a jak nepřímo "bojují" mezi sebou o to, který z nich nejvíc skončí happy endem. Tohle vše se odehrává na pozadí Francovy vlády, přičemž v tomhle musím přiznat, že mi moc nedošlo, jak do toho měla zapadnout. Odkazuje se na ni spíše symbolicky a závěr to svým způsobem potvrdí, ale buďto je ukrutně naivní, prvoplánově kontroverzní (ty bílé holubice...) a nebo nedotažený - SPOILER třeba by stačil důraz na to, že protagonistka má větší moc než její pes. A rázem by to bylo i nadčasově emancipační... KONEC SPOILERU. Závěr mě tedy spíše zklamal, kvůli ne zrovna povedené snaze povýšit to na vyšší či kontroverznější úroveň než doposud, navzdory tomu, že určitá lehkost a spíše snaha směřovat to psychologicky tomu slušela nejvíce. Ale takhle to funguje většinu času, takže za mě spíše stále převažuje spokojenost a čtyři hvězdy nakonec rád dám. Slabé 4*

„NO HAY NADA MEJOR QUE UN PERRO BIEN EDUCADO.”[=NIE JE NIČ LEPŠIEHO, NEŽ PORIADNE VYCHOVANÝ PES.]•Španielsky manželský pár v podobeCristinyaMarcosa Mendezovcov, si teda i čochvíľa „adoptoval”, väčšieho čierneho psa menomBruno, nakoľkoCristinalen nedávno potratila; toto „francovsko” ladené, čiže naprosto nudné a nevkusné, akože v tomto prípade vraj dramatické spracovanie, ma vskutku totálne priam vyčerpávalo, tak na mňa [za]pôsobilo vyčerpávajúcim spôsobom, že som sa ani normálne nevedel dočkať konca kraja, kedy táto neznesiteľná záležitosť konečne skončí?!Skrátka, nudil som sa ako nejaký havino, ktorý ani nevedel, čo si má so sebou vlastne počať, keď je iba akosi neustále priviazaný na reťazi, tak vymýšľal hocaké, „psie kúsky”, ako potlačiť pocit naprostej márnosti.•Predstaviteľka ženy, „ktorá sa povedzme viacej zamilovala do psa, ako do vlastného manžela”, z môjho uhla pohľadu, rozhodne nepodávala taký herecký prejav, ktorý by ma aspoň i predsa trochu viac oslovil; minimálne v danej veci, miA. Belénová, pripadala ako nie príliš talentovanou herečkou, a v podstate úplne to isté, rovnako taktiež platilo aj oJ. Diegovi, ktorý si nastavil len jediný výraz tváre, ktorého sa držal počas celého trvania tohto nekonzistentného diela.•V jednoduchosti podčiarknuté: obidvaja mi boli pomerne dosť nesympatickými v tom, čo praktizovali, a to už je azda i hodne čo povedať. Nenašiel som proste nič extra zaujímavého, čo by ma napokon na tejto veci trošku oslovilo, čo je naozaj veľkou škodou.