El techo de cristal (1971)

Nie som vysadený na giallá, ale toto bolo jedno z najnudnejších, aké som videl. Takmer celý dej sa nič nedeje; sú tu síce isté indície, na ktoré sa nie príliš bystrá, ale zato dostatočne paranoidná amatérska kriminalistka zameriava, ale to je tak všetko. Je to bez trilerových prvkov, bez atmosféry, bez zaujímavejších postáv a tak som bol asi rovnako znudený ako osamelá hlavná hrdinka uprostred horúceho leta a viackrát som sa musel premáhať, aby som nezadriemal ako tá biela mica. Ani o niečo vypätejší a kostrbato "prekvapivý" záver nemôže film výraznejšie pozdvihnúť.

Osamělá hospodyňka si hraje na amatérskou detektivku a propadá se do paranoie. Naivní thriller, který nepobral moc napětí, atmosféry ani stylu, odvíjí se dost ležérním tempem a má nezajímavou hrdinku. A rozuzlení nepřekvapí. Pochválil bych jen pěkné herečky v hlavních rolích a dobovou patinu.

Jestli jsem po skvělém závěrečném vyústění měl chuť dát i 4. hvězdičku, tak částečně coby pomyslnou facku všemHalloweenům,Vřískotůma dalším horrorům se sérií pronásledování a vyvražďování sličných žen šíleným zabijákem. Řada z nich mi přijde docela primitivní, neobjevná, předvídatelná a repetitivní často ještě v půlce filmu, natož abych měl chuť sledovat celou sérii pokračování.Skleněný stropEloye de la Iglesii je naštěstí jinde, nejde o typického předchůdce slasherů a přitom zůstává až fascinující, kolik stejných prvků v klíčových okamžicích využívá na vyvolání předzvěsti potenciální vraždy hlavní hrdinky – nechybí zde tajemný stalker, poznávaný divákem skrze strašidelné náznaky využívaného fotoaparátu nebo rukavic na rukou šplhajících se k oknu, vyvolávání tísnivé hrůzy přes zvonící telefon a podivný vzkaz hlasem neznámého muže nebo gradující paranoidní stavy vystrašené pohledné hrdinky, která tuší příchod hrůzy, ale všechny náznaky jsou nejdřív opakovaně popírány jako falešné a neškodné. Závěr se skutečným odhalením mě překvapil, protože ač většinu důležitých postav známe a máme ve filmu před sebou, zdaleka si nemůžeme být jistí, z koho se ve finále vyklube oběť, vražedný záporák nebo naopak záchrance – výstavba scén k závěru dokáže teprve rafinovaně mást. Zpětně jsem musel ocenit, jak měl Iglesia koncepci s pomalým vývojem děje promyšlenou, včetne snahy o pečlivé budování vztahů a atmosféry prostředí jednoho velkého domu. Nicméně budování atmosféry naráželo u mě i na výkyvy, kdy jsem cestu k vyvrcholení přeci jen místy pociťoval jako zdlouhavou a co do napětí nevyrovnanou; jsem zvyklý u pana režiséra na větší spád.[70%](30.12.2025)

Španělský režisér Eloy De La Iglesia je mezi hororovými fandy patrně nejvíce znám "Video nasties" filmem "Cannibal Man" nebo coverem kultovní klasiky "A Clockwork Orange", "Murder in a Blue World". "Glass Ceiling" z roku '71, je docela ucházející obskurní psycho-paranoický thriller o osamělé ženě v domácnosti Martě (její manžel tráví většinu času na služebních cestách), která trpí doslova chorobnými představami že z bytu nad ní u sousedky Julie (Patty Shepard), jsou pozdě v noci slyšet mužské kroky, a to i přes fakt, že v bytě by oficiálně žádný muž být neměl, protože manžel Julie je rovněž stále na cestách. Carmen Sevilla (Marta) nevěří své sousedce, která trvá na svém tvrzení, že jde o jejího manžela, který se právě vrátil s obchodní cesty, a začne si myslet že má buď milence a nebo že ho zabila. Tím vším to ještě zdaleka nekončí a podivnosti a nejasnosti přibývají. Jestliže "Cannibal Man" byl znám přes svou přesvědčivou ponurou venkovskou atmosféru se všemi typickými Iglesiovými znaky (například dobytek jako prasata, krávy, nebo ošumtělé cihlové budovy, voyerismus, celkově špinavé prostředí, apod), tak divák a fanoušek režiséra, jistě ihned poznal že ty stejné znaky se našly i tady. Film má podle mě velmi dobrý scénář (spiknutí je ale slabší a občas se pohybuje na tenkém ledě), děj filmu a vůbec jeho tempo je nezvykle pomalé a napětí se tu divákovi bohužel zas až tolik nedostává (určitě zklamání), každopádně atmosféra s menšími snovými prvky, je občas docela zajímavá, je tu i dobrá hudební složka, která přispívá alespoň občas k nějakému tomu napětí a emocím postav (které jsou všechny docela přesvědčivé, hlavně u dvou hlavních hereček), ale na druhou stranu není tu zas tolik násilí, špinavosti, ani krve, jako třeba v již zmíněném "Nasty" filmu nebo v hororu "No One Heard the Scream", což mě osobně i jako fandovi gore, tentokrát ani tolik nevadilo. "Glass Ceiling" s menšími prvky gialla (giallo to ale není!) se mi tedy docela líbil a rád bych viděl i "No One Heard the Scream, které podle fotek se jeví docela gore".(01.11.2011)

Rafinovaně vystavěná zápletka, zejména s otevřeným koncem filmu.(18.05.2022)