Kleine Teun (1998)

„Učitelko milená, děláš ze mě jelena, až mi ňadroukážeš, se zlou se pak potážeš.“ Pobrukoval jsem si nad čítankou, zatímco 45 letý analfabet Brand seděl na záchodě a divným okénkem ve dveřích šmíroval svou učitelku. Pěkné to doma má, pan režisér Warmerdam, takové praktické. V obýváku má dveře přímo na záchod a v nich okénko bez skla, jen s drátěnou mřížkou. Evokuje to zpovědnici. Což je příhodné, když se chlapovi pod pantoflem začnou na stará kolena zapalovat lýtka. Slečna Lena si jen bezděky uhladí záhyb na sukni a v obýváku je rázem dusno jak o žních. Včetně bouřkových mračen, když dveře rozrazí těžkotonážní stíhačka Keet, vedena neomylným instinktem zhrzené samice. Pak ale podivně obrátí a nakuká Leně, že je jen Brandova sestra a de facto tím manželovi schválí milenku. Proč? Je totiž rafinovaná a než aby bojovala s větrnými mlýny, sama jim roztáčí lopatky, aby se mlýn o to dřív zadřel. „Vaše láska je teď svěží, ale už brzy vyhnije.“ A když ne? Tak holt bude k večeři kašlavá kaše, vytoužené miminko samozvaná kojná ukryje k holubům a taťka na baterky bude sedět v koutě, poslouchat chroptění a dumat, kam dal koule a zda je jeho sekera dost ostrá, aby dusivý trojúhelník konečně rozetnula. Shrnuto. Sádrové mužské ego ukryté v trpaslíkovi ve stodole a pasivní mužská duše vláčená majetnickou panovačností žen, to vše jízlivýma očima Warmerdama, cynického glosátora lidských slabostí a nenaplněných tužeb. Viz mé komentáře kBorgmanneboSeveřanéa zejména k mému guilty pleasureNr.10.

Musíme zůstat normální ..no isteže. Príbeh o Brandovi, Lene a Keet je ale kus nenormálny, lebo Alex len také príbehy točí. Vďakabohu.

Opět strašně dobrá psycho sranda.

Taková malá předehra k Borgmanovi. Stejně šílená, s naprosto totožným rukopisem. Uvidíme, co nám Alex nabídne dál. Vím zcela přesně, že toho bude víc.. A ještě díky Bigrambovi, díky nemuž jsem na tenhle film přišel. Máš to u mě!

Po "Borgmanovi" jsem byl na Alexe van Warmerdama poměrně dobře vyzbrojen; a vyplatilo se to. Navíc mě něco nutilo téma filmu nějak zobecnit, dát mu nějakou definici. Nakonec se mi ustálilo: Společnost, ve které jsou všichni psychopatičtí, se zevnitř jeví jako normální. Proto také řešení/vyústění příběhu je nejisté a obtížně předvídatelné (viz citace z oficiálního textu distributora). Symbolem normality, která se tu jako kontrast musí objevit, zde už není žádný člověk, ale "jen" zvíře: holubi a především koza (vyjma Toníčka, příslib na lepší časy). Tak i divák tu má na vybranou, do jako společnosti by se chtěl zařadit: do lidské či kozí. Atmosféru příběhu výtečně doplňují reálie: pustá a rovná holandská krajina, osamělý dům patrně s přestavěným větrným mlýnem, pokoj s neustálým otevírání a zavíráním dveří a přiléhajícím WC se špehýrkou.(13.10.2019)