Jegor Bulyčov (1968)

Televizní inscenace jak se patří.1)  Kolegainsurgentes**si ve svém komentu stěžuje, že Bulyčov před svou smrtí mlátí kolem sebe, aniž by si uvědomoval vlastní odpovědnost za lidi, kterými se obklopil. Ale o to přece Gorkému šlo - o jasné politické zadání: starý zkažený svět, jehož je Bulyčov typickým představitelem, se v předtuše zániku a zmaru loučí a za okny slyšíme zpěv světa příštího, lepšího._____ 2)  Stará herecká garda se loučila se starým režimem ostošest. Dlouho jí to nevydrželo. Inscenace měla svou premiéru 3. března 1968 v období právě propuknuvšího Pražského jara. I tehdy lidé naslouchali sirénám věku nastávajícího, spravedlivého. 65letá Olga Scheinpflugová (Bulyčevova manželka) zemřela v dubnu a 71letý Zdeněk Štěpánek (Bulyčov) v červnu téhož roku. Sirény pak zahynuly pod pásy tanků internacionální pomoci vojsk pěti států Varšavské smlouvy._____ 3)  Nabízí se zvláštní paralela s osudem Gorkého. Ten se ze svého druhého exilu trvale vrátil na Stalinův popud roku 1932. Přiměl ho k tomu vzrůstající vliv fašismu a nacismu. Jako mezinárodně uznávaný spisovatel dodal Stalinově režimu legitimitu. V Moskvě mu byl přidělen secesní palác milionáře Rjabušinského (dnes Gorkého muzeum) a dostal k dispozici daču. Jeho rodné město Nižnij Novgorod bylo přejmenováno na Gorkij. Dále byl jmenován prvním předsedou nově vzniklého Svazu sovětských spisovatelů a stal se oficiální tváří a zakladatelem socialistického realismu._____ Nicméně kontakty s opozicí a snaha chránit pronásledované spisovatele vedly k tomu, že své poslední roky před smrtí v roce 1936 strávil v neoficiálním domácím vězení._____ 4)  Maxime, kdybyste jen věděl... Ale vy jste věděl, ano věděl jste..._____

Skutečně vynikající záležitost...během několika prvních minut se divák seznamuje s atmosférou pevně nastavené rodinné hierarchie, kde se pro nekompromisně upřímné, v některých případech až cynicky laděné, dialogy nechodí vůbec daleko. Jako by to byly jejich dny poslední, vše je potřeba si vyříkat. Po stránce herecké netřeba nic zmiňovat, vedle klasických bardů, kterým, pochopitelně, vévodí hlavní postava, mne příjemně překvapily i méně známé tváře, zejména skvělá Pampeliška Klára Jerneková. Pro československého filmového fajnšmekra opravdu krásná podívaná se spoustou zajímavých myšlenek o životě...

Dobrá existenciálna dráma umierajúceho bohatého ruského obchodníka. Vážna choroba a slabnúce telo ho nútia zamýšľať sa nad svojím životom a blížiacou sa smrťou. Nenachádza však útechu ani pokánie, ale dostáva sa do konfliktu s Bohom a väčšinou rodiny a priateľov, ktorí bažia po jeho majetku. Jedinými svetlými bodmi sú pre neho jeho dcéra a milenka. To všetko na pozadí  konca prvej svetovej vojny a začiatku revolučných čias. Produkcia je priemerná no vynahradzujú to výborné herecké výkony. 75%

Protože napoprvé jsem ty kecy vydržel poslouchat jen celé půl hodiny, dal jsem tomu šanci podruhé. Tentokrát jsem to vydržel do konce a při vší úctě k mistrovi Štěpánkovi, ani on nezachránil tuto věc před nudou a utrpením. Hlavně že na malém kousku prostoru i času napráskal pan Čechov postav jak na orloji. Někdy jsem měl pocit, že poslouchám telenovelu. Nakonec jsem však přemluvil sám sebe a dávám těch uslintaných dvacet. Ale celá ta dvacítka patří jen panu Štěpánkovi.

Skvelej Stepanek, obklopen samyma velkyma jmenama nasi kinematografie v tomto tizivem ruskem dramatu. Parada.