Hezké vesnice hezky hoří (1996)

"Hezké vesnice hezky hoří"není filmařsky příliš vynalézavý. Je plný střelby a výbuchů, potrhlé energie a černého balkánského humoru, kterému nerozumím s ohledem na skutečnost, že šlo „nejenom“ o válečný konflikt jako takový, ale ten byl navíc stigmatizovaný zločiny proti lidskosti a tedy nejsem s to takovýto druh nadsázky kladně kvitovat. Nesourodé vyprávění se odvíjí ve třech rovinách času. Minulost a současnost se setkávají v železničním tunelu (dříve místo dětských her nynějšího srbského milicionáře a muslimského bojovníka), jenž se stal bojištěm. Samotné vzpomínky způsobují, že zabíjení se zdá být ještě odpornější. Nabyla jsem ovšem dojmu, že režisér si libuje v zobrazení zla, čímž ve výsledku otupil zamýšlenou protiválečnou pointu.

Vidieť tento film v Bosne, v jednom z tých dodnes ešte stále poznačených, rozbitých a poloopustených mestečiek, je niečo celkom iné ako len silný audiovizuálny zážitok, je to prežitok reality. ___ Spolu s ďalším Dragojevičovým filmom RANE tvorí LEPA SELA LEPO GORE úhrančivý diptych o psychologicky zruinovanej Juhoslávií 90. rokov videný zvnútra, priamo od zdroja. Divácka príťažlivosť vo forme postmoderného spracovania môže budiť dojem nadbytočnosti, štylistickej exhibície, ktorá vlastne až ruší účinok tej všadeprítomnej beznádeje - ale v skutočnosti ju možno práve naopak takáto dramaturgia scén, stavajúca do kontrastu aj prepájajúca rôzne časové roviny, podporuje a efekt dialekticky zosilňuje. Druhou námietkou v podobnom duchu je charakter hlavných hrdinov, bodrých a hláškujúcich aj zoči-voči smrti, aj napriek všetkým hrôzam, čo sa dejú okolo nich, ním samotným aj nimi páchaným. Tu treba brať do úvahy ani nie to, nakoľko takéto zobrazenie vystihuje akúsi hypotetickú národnú povahu Srbov, ale skôr v akých podmienkach sa tak dialo... - a že film bol točený v izolovanej krajine pre domáce publikum. Nevysvetľujú sa príčiny toho, čo sa deje, ukazujú sa devastačné následky toho, čo sme spustili/dovolili/nezabránili tomu a čo teraz požralo všetkých naokolo.

Hezké vesnice hezky hoří, a jak hoří ty ošklivé? No prý ošklivě :D Ve filmu sledujeme paralelně snad čtyři časová období, ne příliš dobře se prolínající, takže to místy působí chaoticky a člověk v tom má bordel. Zobrazuje se zde velká část jugoslávské historie - vzpomíná se zde na přelom 70. a 80. let a hrdé budování bratrského socialismu pod maršálem Titem, pak začátek 90. let těsně před vypuknutím války, a pozdější roky kdy naplno řádila válka mezi Srby, Chorvaty a Bosňáky a vypalovaly se vesnice. Jde vidět, jak dva nejlepší kamarádi z dětství skončí během té bratrovražedné války na opačných stranách. Vše je symbolizováno tunelem, který se slavnostně otevřel ještě za maršála Tita, následně jej objeví ještě jako děti oni dva kamarádi - Srb Milan a Bosňák Halil, kteří se báli jej prozkoumat kvůliďáblovi. Pak jen sledujeme zoufalou skupinu srbských vojáků, nazývaných protivníky "četnici" podle partyzánů z 2. světové, kteří se do tohoto ďábelského tunelu schovají před muslimy, Turky, Bosňáky. Z úkrytu se stane vězení, Bosňáci hlídají jediný vchod, občas na četniky začnou střílet, také jim posílají vtipné zprávy, udělají jim kulturní program a zabijou krávu se zpěvem "No milk today". Také jim zprostředkují bolestivé obřezávání jejich kamaráda. Prostě dost drsný, brutální a cynický humor v situaci, kterou by snad nikdo nechtěl zažít. Navíc tam s nimi uvízne nebohá americká novinářka, které nezbývá nic jiného, než se nad to povznést a naladit se na jejich vlnu. Voda jim rychle dojde, a tak musí pít moč, ale přesto neztrácejí naději a dělají si z toho srandu, že je to šampaňské nebo domácí mošt. Nechutností a krutostí tam bylo celkem dost. A ještě je zde poslední časová linie z nemocnice, kde leží nebohý Milan se svými spolubojovníky, venku se protestuje proti válce a nadržené sestřičky svádějí hlídkujícího vojáka. Mezitím to v Milanovi vře a chce zabít vedle ležícího Bosňáka. Prostě takový typický balkánský bordel, hodně slov, hodně akce, hodně zmatků a ta jejich bezprostřednost a otevřenost. Typ filmu, který člověk plně pobere a pochopí až po vícero zhlédnutí, podobně jako Černá kočka, bílý kocour nebo Underground. A co tam sakra dělaly ty konfederační vlajky?

Zo zaciatku uplný chaos. Časom sa to trosku spraví a neustale časové skoky a miesiace sa postavy začnú davat zmysel. Celé je to priliš velky cirkus. Taky Kusturicovský. Vsetko je prehnané, preexponované. Naviac tento juhošský humor mne nikdy moc nesedel a nebolo tak ani teraz. Priveľa suloženia so svojimi matkami. Niezeby nemohol byt takto značne nadsadený a metaforicky pojatý film o tak vaznych a smutných udalostiach, trebars aj humorný, v tomto pripade by som ale bral skôr vážnejší tón. Par krat som sa usmial, ale len cez zuby. Tí dvaja chlapci, ktorí skoncili kazdy na inej strane frontu, to mne moc smiešne nebolo. A ten postTitovsky sentiment, to tiež nie je žiadna sranda. Ked sranda z vojny takCatch-22. To je mi omnoho bližšie. 49 %

Balkánská, bratrovražedná válka, možná jen na tomto poloostrově mají právo se u filmu smát, přitom ale zamačkávat hořkou slzu nad celou touto tragickou minulostí svých národů, minulostí, jež je v těchto končinách jakousi stálou a možná nikdy nekončící přítomností (použít v Srbsku slovo "četník" je stále životu nebezpečné). Skvěle zrežírovaný film nabízí excelentní propojení žánrů, drsnou emocionální houpačku i povedeně rozlítanou dějovou linii...snad také i odkaz.