Sbohem, má konkubíno (1993)

Snímka zachytáva osudy dvoch hercov pekingskej opery na pozadí búrlivých piatich desaťročí čínskej histórie. Ide o vizuálne majstrovské dielo, v ktorom kompozícia farieb a záberov podčiarkuje nekonečnú bolesť človeka strácajúceho vlastnú identitu. Prísna drilová výchova v opere drví charaktery a vyžaduje úplnú fyzickú aj vnútornú premenu, aby telo i duša zodpovedali javiskovému obrazu. Pre mladého Čeng Taja sa tento proces začína traumaticky už v detstve, keď ho drastický zásah matky a následná výchova bez lásky pripravia o schopnosť rozlišovať medzi realitou a rolou. ________ V centre príbehu stojí emocionálne vypätý milostný trojuholník, v ktorom sa motív tragickej lásky mieša s melanchóliou nad stratou starých hodnôt. Čeng Taj sa stáva väzňom svojej úlohy; jeho život splýva s postavou konkubíny až do momentu, kedy nie je schopný existovať mimo divadelného sveta. Jeho partner Duan však podstatu tohto sofistikovaného umenia nikdy plne nepochopí. Kým Čeng Taj vníma operu ako posvätné poslanie, Duanova priemernosť a pragmatizmus ho nútia myslieť predovšetkým na vlastnú kožu, čo vedie k nevyhnutným zradám. ________ Historický „mlynček na mäso“ v podobe politických zmien a kultúrnej revolúcie postupne degraduje umenie na nástroj propagandy. Herci podávajú strhujúce výkony a zanechávajú v divákovi hlbokú stopu prostredníctvom silných obrazov – od horiacich masiek až po prázdny pohľad ženy po zrade. Je to komplexný a hlboký film o nezlomnej tradícii, ktorá pretrváva uprostred nihilizmu, a o osobnej tragédii človeka, ktorého vášeň pre umenie sa mu stala osudnou aj v skutočnom živote.

První hodina filmu byla dobrá, ale potom už se to mísilo tak, že některé scény byly dobré a zajímavé, a jiné už tolik ne. Herecké výkony byly dobré, především u milostného trojúhelníku, hlavně Leslie Cheung v roli Chenga Dieyiho. Jeho postava mě ale místy docela štvala, za mě je to postava, která sama neví, co chce, ale to je jen můj názor. Jediné, co mě štvalo, bylo krákání Xiao Douzi při operních vystoupeních a také to, že některé scény občas skončily tak nějak náhodně, jako by tam vždycky něco chybělo. Kostýmy při operních vystoupeních vypadaly velmi povedeně a filmem se zároveň prolíná spousta historických událostí, které vždy alespoň tak trochu naznačí tehdejší problémy. I přes skoro tříhodinovou délku jsem od filmu neodtrhl oči a nenechal si nic ujít. Je to zajímavý a dobrý film, ale nic tak velkolepého, jak si o něm myslí ostatní, jsem v něm osobně neviděl.

Film, na ktery myslim jeste dlouho po shlednuti - brutalni a zaroven diky performacnimu uhlu divadlo-zivot podmanive poeticky, s velkolepou vypravou, uvedomelou rezii a nad-/ne-casovymi hereckymi vykony, vycniva nejen ze sve nelehke doby.  Diky ni ale zaroven muze byt dilo prodchnuto kritkou mnoha historickych a politickych obdobi, dneska uz by asi bohuzel nevznikl ;( Díváme se na představení, které z karmických (nebo jiných?) důvodů herci neopouštějí ani v životě, svou roli nejen předvádějí publiku v sále, ale zároveň jsou odsouzeni ji žít. V nadosobní úrovni jde potom o dějiny Číny 20.století jako takové. Můžeme samozřejmě přidat i klišé téma masek, které nosíme, shakespearovskévšichni jsme herciapod. ale to by jen zbytečně simplifikovalo vrstevnatost a dokonalost tohoto pečlivě vybroušeného diamantu. _Mlžný opar, který se celým filmem vine,  jako by navozoval těžkou atmosféru osudů jednotlivých i kolektivních. Neuvěčitelně tvrdé podnímky v období mladé Čínské republiky doplňuje plná degradace a dehumanizace za lidové Číny. Tak ostrá kritika Strany se v kinematografii vskutku neobjevuje, a to ani ve smyslu pozitivní kritiky (aka soudruzi, chybí chleba, ale zato máme letos kroužky do záclon). Při pohledu na pouliční lidové soudy padá brada až k podlaze. V mlýnku na maso se samozřejmě nejdříve ocitá inteligence a kultura, proto není žádným překvapením, jak naši hrdinové a hrdinka asi skončí. Konkubína, král i kůň (tj. v realitě manželka) dohrají svoje představení s maximální ctí. _ Pokud mám ještě přidat i osobní hodnocení... král na jevišti i v životě vypadal jako smutný brouk. (Podvědomě?) pracoval na tom, aby všechno kolem sebe ještě víc pohnojil. Konkubína měla rovněž svoje vrtochy, nakonec se ale ukázala jako ta morálně i fakticky silnější. Zdá se, že hra / osud k sobě často vybírá zvláštní dvojice.

Jsem si jistej, že kdyby Pekingská opera nezněla jako házení hrnců po mrouskajících kočkách, užil bych si tenhle film o dost víc. Bohužel, ať jsem se snažil sebevíc, Pekingská opera mým uším jako házení hrnců po mrouskajících kočkách zní, a říct, že jsem si ji tak nedovedl plně vychutnat, by byl eufemismus. A protože hudební složka je v Konkubíně stěžejní i pro vyprávění, nedovedl jsem se přes ni dost dobře prokousat k příběhu a postavám. Tu epickou queer ságu o neopětované lásce, zradě a turbulentní moderní historii Číny jsem tak sice zaznamenal, ale neprožil. Kdybych měl znovu sáhnout po nějaké sáze z Číny 20. století, mrknu znovu naHuo zhe.

Tak tohle mi nesedlo vůbec. Skoro nic mě na snímku nezaujalo a jediný důvod, proč jsem ho dokoukal, byla nicotná zvědavost, co na tom všichni vidí a snad to přijde na konci. No nepoznal jsem to ani po konci tohoto díla. Musím si přečíst ostatní komentáře a možná pochopím, co jsem přehlédl. Chápu, že pro vyznavače čínského prostředí a kultury to může být modla, ale netušil jsem, že jich je tady kolem nás tolik.