Hamlet (1964)

Vysoko hodnotím predovšetkým vizuálnu stránku filmu, ktorá (z viacmenej) štúdiovky tvorí magické divadlo a vytvára pôsobivú atmosféru. Scéna s Hamletovým otcom-duchom je krásne mrazivá a spomalené zábery s vlajúcim plášťom, čiernobielou kamerou a pozadí kamenným zámkom sú jednoducho úžasné. Celkovo však chválim kameru, často snímajúcu zospodu, kulisami i kostýmovo vystihnutú dobu a k môjmu podivu aj výber hercov. Síce žiadneho nepoznám, ale s predchádzajúcimi skúsenosťami so sovietskými adaptáciami západnych diel plnými typicky ruskými ksichtami so svojimi teatralitami a nevkusnými bábuškami, je to veľmi príjemná zmena. Aj keď samotný Hamlet je trochu menej charizmatický a skôr plní význam takého blonďavého Dána. Spracovanie dialógov a celkovej témy nijako nevybočuje z originálu, akurát na ruský jazyk a akcent som si len ťažko zvykal (Gamľet...). No a potom je tu šermiarsky záver, ktorý dáva trochu tušiť, že režisér s niečim takým má len málo skúseností. Privítal by som aj kratšiu stopáž. Celkovo však hodnotím sovietsku adaptáciu ako príjemné prekvapenie.

"Hamlet" na ruská způsob? Jak se ukázalo, proč ne. Funguje to a to jak proto, že je to velmi dobře zahrané, tak i proto, že jsou skvěle zvládnuté kulisy. Neupustilo se od divadelního pojetí, není to zbytečně rozmáchlé, naopak, zůstává zde důraz na myšlenku, která je v této tragédii zásadní. Tohle se Rusům povedlo.

Po Branaghovej mohutnej verzii mi pripadala táto ruská asi až priveľmi skratkovitá. A to sa stále jedná o takmer dva a pol hodinový film. Atmosférou však možno aj nad všetkými slávnejšími Hamletovskými adaptáciami víťazí. Morské pobrežie, vlny narážajúce na mohutné skaly, nad ktorými tróni stredoveký hrad. Vyzerá to presne tak, ako znie. Film pripomína expresionisticky ladené horory štúdia Universal, poprípade niečo temné od Hammeru. Na druhej strane však Hamletov prejav expresionistický nie je, všetko sa odohráva v jeho vnútri bez výraznejších vonkajších znakov. Možno to bude niekomu pripadať ako povrchné stvárnenie najslávnejšej rozporuplnej postavy svetovej prózy. Na adaptáciách Shakespearovej hry je myslím najhodnotnejšie, že každá je výrazne iná a každá sa snaží ťažiť z iných aspektov tohto diela. Táto je viac filmovejšia, ako divadelná, napriek tomu sa blíži tej Olivierovej.

Pro mě jednoznačně nejlepší filmový přepis Hamleta. Druhá v pořadí je Branaghova verze, která je zatím nejblíže mému chápání této mnohvrstevnaté tragédie (či tragikomedie???), nicméně Kozincevovo velkorysé, důsledně tragické pojetí je strhující. Takový Zeffirelliho Hamlet ve srovnání s tímto vypadá jako inscenace chudého okresního divadla. Shodou okolností jsem těsně před Gamletem zhlédla jeden z raných Kozincevových filmových opusů - němý Novyj Vavilon (Nový Babylon), na kterém ještě spolupracoval s Leonidem Traubergem. O to více jsem si uvědomila, jak režisér mistrovsky využil všech možností filmové řeči. Zatímco v dnešních snímcích (s hollywoodským soapoperovým cejchem) se každou pátou sekundu musí stát něco šokujícího, většinou samoúčelného, Kozincev udržuje divákovu pozornost a napětí detailně promyšlenou prací s obrazem, rychlými a zároveň přirozeně působícími střihy, pohybem kamery. Černobílá tomuto dílu padne dokonale - a opět odkazuje na klasické kořeny filmového umění. K tomu jsou přidány neuvěřitelné interiéry a exteriéry, kostýmy, herecké výkony, Šostakovičova hudba, Pasternakův bohatý, avšak civilně stylizovaný překlad... Natáčelo se nedaleko Tallinnu v Estonsku a kulisy - maketa zámku Elsinor na skalnatém srázu nad mořem - se stavěly půl roku. Film na sedm hvězdiček!

Kozincevův Hamlet je kostýmy a rekvizitami zasazen do renesanční doby (oproti Branaghově verzi s uniformami, jejichž styl spadá do 19.století). Tím se nabízí jeden výklad textu - Hamlet jako představitel renesančního člověka... Smoktunovsého výkon je strhující a opět úplně jiný než výkon Branaghův. Zajímavé je upozadnění skutečnosti, kterou Branagh naopak velmi akcentoval - Elsinor (potažmo celé Dánsko, celá Evropa) jako vězení. Kozincev několik zásadních scén "přesazuje" ven - mezi nimi i klíčový monolog "být či nebýt". Při tomto monologu stojí Hamlet na břehu moře, které symbolizuje nekonečnost pochybostí a neprobádanost končin smrti. Syntéza obrazu a textu je v této scéně strhující... Každá generace má svého filmového Hamleta (pokud budu mluvit za dnešní mladou generaci, bude jím zřejmě Halmlet Branaghův), přesto je Kozincevova verze nezapomenutelná a silná.