Grbavica (2006)

Film považuji za velký pláč tvůrců za to, co se v Bosně a Hercegovině před několika lety dělo. Grbavica je čtvrť Sarajeva v Bosně a Hercegovině. Žili tam pospolu Bosňáci, Srbové a Chorvati. V letech 1992-1995 tam probíhala krvavá občanská válka, která si vyžádala desítky tisíc obětí. I ve filmu se zmiňuje pravidelná činnost v poválečné Grbavici - otevíraly se tam hromadné hroby a lidé byli zváni "na identifikaci". Měli identifikovat své příbuzné, pokud nějaké postrádali. Film pojednává o jedné z válečných tragédií.

Veľké pozitívum tohto snímku je fakt, že dokázal pomerne dobre vystihnúť spoločensko-sociálnu situáciu ľudí v povojnovej Bosne. Dejová linka ma síce moc nenadchla, minimálne by sa hodilo viac zaujímavejších dramatických situácií v spojitosti s hlavnou hrdinkou ako aj s jej dcérou, no celkovo som spokojný. Lepší priemer.65/100

Ve filmu proběhne jenom jedna ZÁSADNÍ scéna - přibližně v 80 minutě, tedy skoro na konci. Do té doby se NIC neděje. Jenom sledujeme Esmu, jak shání peníze na výlet dcery a jen tušíme, že má nějaký důvod nezažádat o příspěvek obětem válečných zločinů. Filmů o válečných zločinech a traumatech z nich vzešlých je docela dost a tenhle by klidně mohl zůstat jen v hlavách tvůrců.

Pohled na jeden z balkánských konfliktů z bosenské strany. Film je dosti jednostranně zaměřen, Bosenci zde figurují pouze jako oběti. Příběh je opravdu velice silnou zpovědí matky Esmy (Mirjana Karanovic) a dcery Sary (Luna Mijovic). Jedna přišla o manžela, druhá o otce. Avšak duležité je, že to samé se dělo i na srbské straně. Nejvíce překvapivá je ta skutečnost, že představitelka matky je původem z Bělehradu.

Grbavica ve mně okamžitě evokovala jiný film, kde jsou hlavními postavami také ženy ze Sarajeva -Jako bych tam nebyla. V tomhle případě se jedná o Esmu a její nezáviděníhodnou situaci nejen, co se pracovních příležitostí týká, ale i jejího vztahu a postoji k Sáře. Sára to cítí a vše vyvrcholí v situaci, který se stává dost velkým problémem, jak financovat její školní výlet. Získání slevy na tento výlet je přece tak jednoduchá záležitost, stačí mít jen ten jeden dost podstatný doklad. Můžu říct, že jsem Sáru chvíli litovala a za chvíli bych jí seřezala jak nezralé žito, omlouval jí pouze její teenagerský věk a absence otce. A z Esmy na mě čišel ten smutek, vnitřní osamělost, pro mě později pochopitelná nechuť k jejímu večernímu zaměstnání, touha po něze, lásce a pochopení, zcela uvěřitelně. Závěr byl strhující a šokující, ale já jsem Esmu se vším všudy chápala. Pro Sáru to bylo možná kruté a bolestné, ale v tu chvíli to bylo na místě a pro Esmu to byla svým způsobem osvobozující chvíle.