Chlapectví (2014)

(Zhlédnuto 05.06.2026). Není rozhodně na škodu zhlédnout snímekChlapectví,který mne dokázal opravdu dosti zaujmout, ačkoliv jeho délka hraje spíše v neprospěch celého počinu (...). Máme zde typický náčrt hlavního hrdiny, (s nímž dokážeme vlivem geniálního nápadu tvůrce procházet celým děststvím, dospíváním i ranou dospělostí) v němž sledujeme postupné vyvíjení jeho chápání světa, nástup do školy, první přátelství a lásky, a též i růst jeho klíčových zájmů. Následuje i pohled na jeho sestru, ačkoliv s ní toho tolik neprožijeme, avšak dokážeme si částečně představit, jak svůj život prožívá i ona sama v kontextu stěhování a oddělení se od bratra. A pokud trochu přimhouříme oči, porozumíme i vztahu otce s matkou, jejich vzájemného odcizení a odlišení, a poté nejen že poznáme povahu jeho, ale i matky a jejich nových manželů. Zde se dokáže určitě každý, kdo už toho trochu špatného v rodině prožil, zcela najít (...). Ačkoliv však vše zdánlivě zalévá slunce a my se dosti nasmějeme, přesto nemáme pocit nového přínosu či čehokoliv šokujícího. často mi na mysli vytanula otázka typu "Stane se teď něco strašného, co vším zahýbe?" A odpověď vždy zněla záporně. Též nám nedali tvůrci dost prostoru mezi chvílemi, kdy herci zestárnou a my sledujeme další rok či dva v jejich existencích. Tudíž jsem se často cítil zmaten a nejistý. Skočíme do propasti, ale nevíme, jak hluboká vlastně je. Toť mé pocity (...). Samotnou kapitolou je poté příběh onoho hlavního hrdiny a jeho přítelkyně v samotném závěru snímku. Ačkoliv mi je Zoe Graham docela sympatická, její role se mi nakonec zdála dosti upozaděná. Jistě, v životě chlapce je sice vztah k ní jen zlomkový, avšak první skutečná láska je jen jedna, a tudíž bych dal této dívce více prostoru než jen na pár minut. Nakonec, je až s podivem, jak tvůrci přemýšleli nad samotným koncem, kdy se zastavíme nad jeho další dívkou, jíž je vymezeno (ne stopáží, ale dojmem) větší místo skrze pohled na oba dva. Rozumím klíčovému bodu, kdy spolu asi zůstanou navěky. Avšak... zde bych si dovolil osobně alespoň náznak polibku, společné noci či čehokoliv, který by nám dokázal jasně oddělit obě protagonistky od sebe. Jedna v podání nadlehčené, ale důležité první lásky (hloubka, ale taková ta prostoduchá, jestli mi rozumíte) a té vyzrálé, druhé. Takto se mi to jeví až příliš zmatečné, kdy se první zračí nejistě uchopenou, a druháraději ponechanou na představivosti diváka (...). 65 procent. Padesát za hrdiny (otec, sestra, sám kluk a jeho dvě dívky, tedy každý po deseti) a patnáct za nápad s postupným vyzráváním postav a ne nahrazováním jinými herci. Doporučuji, ale s varováním, že ne každému se může počin líbit. Já jsem třeba zůstal spíše rozčarován.

Tento film jsem měl dlouho v hledáčku pro jeho unikátní prvek časosběrné metody v hraném filmu, s níž jsem se dosud setkal jen (v menším rozsahu) v MorettihoAprílu. Samotný projekt s natáčením jednoho filmu v průběhu 12 let, s cílem zachytit na plátně autentické dospívání dětských postav (i pomalé stárnutí těch dospělých), přinesl obdivuhodný, realizačně náročný přístup k filmu s delším časovým obloukem. První hodinu a půl jsem si takřka bezvýhradně pochvaloval jako výjimečně odvedenou filmařskou práci a vnímalChlapectvíjako mimořádný film o dospívání, příjemně civilní i s dostatečnou dávkou dramatu, humoru, poutavosti a výsledkem držícím pohromadě. S dospělostí hlavní postavy a následným trousením množství dalších zápletek, událostí a útržků dějových linií jsem se ovšem zbytkem filmu prokousával s kolísajícím zájmem. Až mě v průběhu sledování přepadávalo poznání, že méně je někdy (a také mohlo být) více. Napadá mě přirovnání k seriálu, který vás naprosto uzemní první sérií, druhá série již postupně trošku ztrácí předchozí švih, třetí už vás vytrhuje z původní spokojenosti značným odklonem od úrovně prvotních zážitků a případný vznik čtvrté už vás nechává chladnými.Chlapectvínepochybně nabízí silné momenty a zajímavé pokoukání v průběhu celého filmu, ale plně vstřebat a procítit všechny ty motivy a zvraty se pro mě s přibývající stopáží stávalo časem náročné. Řada filmů plyne v mozaikovém stylu, aby se v nich časem jednotlivé střípky spojily a vygradovaly v souvislé finále – zde jsem měl pocit, že film, co déle svižně plynul v souvislém příběhu, přešel později v zkratkovitou a nevyrovnanou mozaiku.[70%]

Zaujímavý nápad, ktorý ma bavil. Doteraz som takto starnúť rodičov a deti videla iba v nekonečných seriáloch ako boli Krok za krokom, Malý Sheldon, či Dva a pol chlapa. Teraz je to však celých 12 rokov vtesnaných do jedného filmu, ktorý vôbec nenudil. Hoci ide v prvom rade o Masonove chlapčenské roky, zaujímavý je aj život jeho sestry a predovšetkým ich matky. Mňa vlastne ona zaujímala najviac. Vždy sa snažila vytvoriť deťom domov a tá jej bilancia na konci filmu, že jej život pretiekol pomedzi prsty, aj keď toho zažila a dokázala veľa, koho to občas nenapadne.

Aj keď je ústrednou osobou obsahu BoyhoodEllar Coltrane, tak bola moja pozornosť a empatia celkom prirodzene zväčša zameraná na jeho sestru hranú šarmantnou a talentovanouLorelei Linklater, ktorá svojím pôsobením pridáva do daného príbehu z môjho pohľadu oveľa väčšiu výživnú hodnotu v rámci sprostredkovania emočne a charakterovo funkčného obsahu, čo si vyžaduje na základe svojich proporocií, aby zabodoval v tej ktorej oblasti vzhľadom na svoje primárne zameranie - dospievanie. Sekundárne zameranie - výchova a okolité vplyvy - skvelo pomáha vykresliť pôsobením postavy, resp. výkonom herečkyPatricia Arquette, zatiaľ čo terciárne a zároveň pre mňa zo subjektívnych dôvodov najefektívnejšie zameranie - pomery - zas úžasne profilujeEthan Hawke, ktorý ako obvykle vytvára vďaka svojim kvalitám najprirodzenejší a najpresvedčivejší prvok celku. Konceptom filmovania je snímok čarovným už od podstaty a v rámci výsledku ponúka omnoho hĺbavejší tón tvorcovského zámeru, než na aký sme bežne zvyknutí napriek tomu, že sa usiluje obsiahnuť úplne obyčajnú tému. A práve tým je krásny a hodnotovo výnimočný, aj keď by sa určite dal spracovať (vyžmýkať) sugestívnejšie.

Máme jen přítomný okamžik a v každém jednotlivém okamžiku život ubíhá dál a dál, zatímco my stárneme a učíme se skrze životní zkušenosti. A je jen na nás, jak s přítomností naložíme… To je zřejmě myšlenka, kterou předává tento film. Jde o nevšedně všední příběh. Nevšední především svou formou (kdy jindy narazíte na film, na kterém se cíleně pracuje 12 let, aby herci stárli a dospívali společně s dějem??), všední naopak svým obsahem, jelikož zkrátka zachycuje vývoj obyčejného člověka/rodiny. V tomhle ohledu vyobrazuje život a lidské vztahy vlastně velmi realisticky, skoro mě až trklo, že film působí téměř dokumentárně. Nicméně, soustředí se spíše na obtížné životní okamžiky a složité mezilidské vztahy. Osobně jsem čekala o něco větší vybalancovanost s životními radostmi. Ale světlých a veselých scén bylo opravdu málo, dokonce i v období dětství jako by téměř chyběly. Ze všeho byla cítit jakási zátěž neporozumění mezi lidmi, taková skrytá hořkost a smutek pod povrchem. Proto film úplně nedostál mým očekáváním a působil na mě jaksi „planě“. U takového filmu bych si asi přála něco, co víc chytne za srdce a dospěje k silnější katarzi. Ale tenhle aspekt mi tam chyběl, přestože jinak jde o kvalitní film, který si zaslouží pozornost. Z toho důvodu dávám hodnocení na pomezí 3 a 4 hvězd, nicméně zaokrouhluji nahoru.~(3,5★)~