Hovoří ženy (2022)

"DONUTILI NÁS, ABYCHOM SI NEVĚŘILI." Já bych řekl, že by se to mělo spíš jmenovat JAK SI ŽENA PŘEJE, ŽE BY ŽENY MĚLY HOVOŘIT. Asi jako dokonalé argumentační stroje, s vycizelovaným projevem a moudrostí všehomíra. Jako chápu tu logiku, zazní v tom mnoho podnětného, ale je to jako chladný konstrukt, kterému ani venkovské úbory a prostředí prosté stodoly nepomohou k polidštění. Tohle je akademické divadlo, aspoň trochu snesitelné díky zajímavému obsazení a některým těm myšlenkám, jinak fakt ne.50%

Zjistila jsem, že mám na zdi vlevo nad monitorem flek. On je to tedy jen takový malý flíček, ale vůbec netuším, kde se tam vzal. Po delším sledování ten flek popošel. Vyklubal se z něj malý pavouk. Tak jsem se koukala, co dělá. Nedělal nic. Ale sledování fleku, který se změnil na pavouka, bylo nepopsatelně zábavnější, než sledování téhle cinefilní tortury. Stačilo mi pouhých dvacet pokusů a podařilo se mi dostat až ke kýženým závěrečným titulkům. Aspoň již vím, že opravdu nemusím vidět všechny filmy, ve kterých hraje Frances McDormandová.

Tento film sleduje ženy z izolovanej a ultrakonzervatívnej komunity, ktoré samy rozhodnú o smerovaní svojej budúcnosti v dôsledku otrasného odhalenia, ktoré ich prinúti zladiť svoju vieru s násilnou realitou. Efektívne povedané, slúži ako prosba, protest a podobenstvo naraz. Príbeh, ktorý napísala a režírovala Sarah Polleyová, si požičiava svoju premisu zo skutočnej udalosti a film je imaginárnou reakciou na ňu – reakciou prostredníctvom fikcie. Znepokojivá pravda vypláva na povrch, keď sa ženy hádajú a diskutujú o svojom ďalšom kroku, zatiaľ čo úryvky z ich minulosti pridávajú väčšiu váhu ich kolektívnej bolesti, hnevu, strachu a traume. Opakuje sa to, ale zároveň to jasne vyjadruje pointu. Stupňovanie farieb je zaujímavou voľbou, pretože ilustruje bezútešnosť ich existencie v kolónii s nekontrolovanou mužskou agresivitou, ale s kamerou sa dalo dosiahnuť viac. Čo však filmu chýba na filmových kvalitách, dopĺňa to dramatickou silou a silným emocionálnym prepadom, a to vďaka pôsobivej práci celého hereckého obsadenia, od zúrivého stvárnenia Claire Foy až po nežný čin Bena Whishawa, to všetko obohacuje rozprávanie. 7/10

Já tedy upřímně netuším, jestli se kdysi nějaký frajer nějakým zásadním, samozřejmě negativním způsobem podepsal na jinak poměrně neúspěšné a hlavně nevýrazné herečce Sarah Polley, ta se každopádně ale nyní rozhodla, že se sveze na módní vlně MeeToo a přispěje k tomu svým scénářem a režií, což jí samozřejmě nemůže nikdo jistě upřít, a to ať si o tom hnutí každý myslí co chce, jenže ona to udělal asi zatím tím nejradikálnějším způsobem, co se tohoto tématu ve filmu vůbec týče. Její počin Hovoří ženy totiž zcela neskrývaně a nekompromisně odsuzuje kompletně celé mužské pokolení jako bandu násilnických a primitivních zvířat, pohlížející na ženy jen jako na sexuální objekty, stvořené pouze k plození dětí. Pane jo. Až přemýšlím, jestli se sám tak trochu nezačínám cítit pod agresivním ženským nátlakem 8D. No, asi takhle, a nemyslím to jako urážku na nikoho, beru to všeobecně, ale ať už tedy Hovoří ženy, či Hovoří muži, kterým to zde tedy není jen tak mimochodem ale umožněno, tak by měli hovořit každopádně jen tehdy, pokud mají co říct, a Sarah Polley tímto filmem nemá co říct. Obsahem této podívané je totiž jen téměř stominutové tlachání o jediném dilematu, a to zda odejít, či zůstat, jenže ono se to za celou tu dobu prakticky nepohne nikam ani o píď, respektive tedy nakonec k nějakému výsledku ony ženy dojdou, ale když si u toho potenciální divák schrupne, případně odejde na nějakých devadesát minut pryč, tak zjistí, že vlastně vůbec o nic nepřišel, protože Hovořící ženy melou pořád a pořád a pořád to samé dokola od začátku až do konce, až by nejednoho dohnali si to jít snad radši i hodit. Navíc to celé postrádalo i jakékoliv emoce, které tu samozřejmě měli hrát naprostý prim, dále se Polley nepodařila navodit ale ani žádná atmosféra, dramatické okamžiky působily též vesměs zcela nepřesvědčivě, a tak tu vlastně zbyly na nějaké to pozitivnější hodnocení jen výkony přítomných výrazných hereček, kdy to u mě osobně vyhrála díky svému výkonu Claire Foy, jinak to ale celé opravdu působí jen jako přestřeleně afektovaná obžaloba všech chlapů na světě, což vem čert, kdyby to ale bylo podáno alespoň nějakou záživnější a kvalitnější formou. Takhle je to prostě jen samolibá a nesoudná konverzační sračka několika nezajímavých bab pod taktovkou emancipované hysterky.

Mrzí mne, že tolik lidí tento film vnímá jako nudný nebo banální. I když tomu možná maličko rozumím - je to komorní snímek odehrávající se v jednom konkrétním místě, během jednoho odpoledne a noci, v uzavřené komunitě, kde se až příliš dlouho přehlíželo násilí. Je to snímek o citlivosti a odvaze. O ženském pohledu, přístupu, chcete-li. Ale nehraje si s okázalostí a rádoby ženskou silou a krásou, s jakou to dělá třeba film Barbie (který je IMHO velmi banální). Právě naopak, je to citlivý a poetický snímek, který ukazuje naprosto obyčejné a přesto nádherné věci, jako je třeba obyčejné splétání copů, dětská hra, pohled na hvězdy, společný smích, šeptání tajemství... Myslím, že seznam, který je sepsán v závěru filmu, velmi dobře vystihuje podstatu filmu. Zároveň je to film o odvaze a strachu. O hranicích, které si sami vytyčujeme. A předně, film o lásce. O mateřské lásce, lásce k domovu, Bohu, lásce k tradici a práci, lásce k naprosto běžným věcem, které nás definují, aniž bychom si to sami uvědomovali.
Ano, některé dialogy byly možná nadbytečné a vzhledem k místu, kde se odehrávaly, možná nelogické, nebo spíš působící nepatřičně, ale v celkovém kontextu splnily svůj účel. Netuším, jaký typ diváka jsem. Ale málokdy se mi stane, že by se mne film takto hluboce dotkl. Možná, že kdybych neměla dceru, možná, kdybych vyrůstala v jiném prostředí, možná, kdyby pro mě venkov neznamenal, co znamená, nahlížela bych na film zcela odlišně. Ale jsem ten, kdo jsem. A Women Talking je pro mne citlivý a krásný snímek. Jeden z nejlepších, který jsem tento rok viděla.