Go! Go! Go! (1964)

Již Jindřich Chalupecký poznamenal, že "výtvarně viděno, obec je soustavou pohybování. Její práce a její zábavy jeví se mnohostí gest. Kdybychom neznali smysl, účelnost zaměstnávání jejích občanů, jevila by se nám jako pohybový obřad," a Marie Menken představu spolu-obývání jako rituálu ztotožňuje s přírodním, tělesným a organickým sou-žitím. Zrychlení záznamu, dnes poněkud nadužívaný prostředek, účinkuje v extatickém portrétu New Yorku Marie Menken bezchybně – i díky rafinovanému opakování obrazů, které zesílené tempo současně zpožďuje. Různé rytmy se tak slučují do svébytné harmonie, příbuzné té, která integruje Whitmanovy volné verše. Přetržitost zachyceného dění působí sugestivně a přičítá svědeckému zraku kamery lidskou emocionalitu a zobrazené město se jeví jako opravdu prožité, oduševnělé. (Ne)skutečný organismus.

Výtvarne silná, zrýchlená sonda do života veľkomesta ako neustáleho organizmu, plného motorického nepokoja. Bez zastavenia v hektickom pohybe sa za sebou sa striedajú autá, lode, ulice plné ľudí, nevesty, či pláže. Vytrvalá systematická dvojročná práca režisérky sa zúročila v diabolsky rýchlej, single-frame jazde. A hoci od nakrútenia uplynulo takmer polstoročie, zdá sa, že je to dosť výstižné i dnes pre veľmi mnoho súčasníkov: zažiť všetko, hneď, rýchlo, neskúmať, preletieť pohľadom, dotykom kamery a najlepšie i telom všetkým, čím sa len dá.