Kronika jednoho léta (1961)

Študijný materiál pre tých, ktorí radi filozofujú nad podstatou pravdy v dokumentárnom filme, respektíve vo filme všeobecne. Rouch a Morin si dobre uvedomujú, že autenticita pred kamerou je niečo iné ako autenticita mimo kamery, a to i keď ide o skutočných ľudí. Otlačok pravdy ale na kamere zostáva, už len to, že sa pre ňou štylizujeme je zdokumentovaná pravda o nás. Protagonisti sú náhodní, pričom aby bol film dnes niečím viac ako študijným materiálom, tak by sme museli príbehy týchto postáv sledovať skrátka ako ich príbehy a nie len výpovede na kameru.

Ľudské nešťastie ( alebo, ako niektorý opýtaný v tomto dokumente parafrázovali odpoveďami typu ,,takmer šťastný,, ) v mnohých podobách. Či už ide o rasizmus, všeobecné nepochopenie, problémy v práci alebo zlé zaobchádzanie, každý jeden z nehercov je na tom rovnako. Opäť použijem výraz ,,nešťastný,, pretože o tom to všetko je. O tom, že ´´západné´´ problémy tu boli, sú aj budú. Pokiaľ sa s nimi my sami nedokážeme popasovať. Ak ste Homo Felix alebo Homo Pecuniosus tento snímok vám nedá nič, proste lebo všetko máte, ak ste však Homo Promiscuus a ešte ku tomu Homo Infelix, odporúčam sa pozrieť a zamyslieť.

Film by měl být povinný pro všechny, kdo si myslí, že dokument je ze své podstaty to, co má "objektivně" a v "neinscenovaných" situacích "nestranně" pozorovat a zachycovat realitu. Bláhovost z mnoha důvodů, z nichž si duo Rouch/ Morin vybírají jen některé: předně neustále v souvislosti se společenskými vědami (mezi něž sociologický dokument spadá) opakované iluzorní oddělení subjektu a objektu, díky čemuž se hledisko pozorujícího nutně otiskne do pozorované reality. Toto je krásně demonstrováno opakovanými vstupy autorů do samotného filmu a jejich interakcí s figuranty. Dále pak zejm. naivní oddělování inscenovaných fikčních scén ("hraný film") a autentických situací ("dokument") - kamera je vždy invazivní prvek a proměňuje již svou přítomností celou situaci a chování aktérů. To je krásně ukázáno v geniální závěrečné části, kdy se hrdinové filmu dívají při promítání sami na sebe a v diskuzi pak dochází k vzájemně protichůdným interpretacím co do povahy spontánnosti projevu svého i ostatních. Zkrátka přes půl století starý výsměch těm, co od dokumentu očekávají zachycení emanace čiré Pravdy.

Jeden z najznámejších filmov Jeana Roucha (lebo označeného ako manifest cinéma vérité) natočeného spolu so známym sociológom Edgarom Morinom zachytáva náhodne oslovených Parížanov počas letných dní. Skrytý režisér na začiatku filmu osloví ženu, pracujúcu v oblasti marketingového prieskumu trhu, aby chodila medzi ľuďmi s otázkou „Ste šťastní?“, Postupne sa odhaľuje spektrum odpovedí chodcov rôznorodého vekového, či majetkového statusu. Spovedaní sa neskôr stávajú spovedajúcimi, od jedno vetných odpovedí na krátku otázku film prechádza ku konkrétnejšiemu popisu niekoľkých ľudí. Sledujeme životné epizódky, drobnosti bežného dňa robotníka, nešťastnej mladej Talianky - alkoholičky, študenta, manželov, cestovateľov po krajinách. Od základnej otázky sa odvíjajú napr. úvahy o stave spoločnosti, historka lezenia rodinky po skalách, desiata v továrni. Na záver je skupinka aktérov konfrontovaná s výsledkom na ktorom sa sami podieľali a to bezprostredne po ukončení projekcie filmu na plátne. Zaujímavý čiernobiely film, s miestami prílišnou improvizáciou, s niekoľkými scénami pripomínajúcimi hraný film (spomienky na genocídu), vyslovuje množstvo podnetov o komunikácii, o vzťahoch, životných pocitoch. Prílišná ukecanosť filmu, nie celkom zodpovedajúca rytmu plynutia obrazu je to, čo mi tentoraz pri Rouchovi chýbalo k dokonalému zážitku.

Opravdu nadčasová věc. Fascinující vidět, že nás pořád trápí ty samé problémy. Zajímavé vidět v dokumentu z roku 1960 slavnou frázi "Nejsem rasista, ale..."