Francisca (1981)

Portugalsko, téměř před dvěmi sty lety. vysoká společnost. Oliveira nám tuto společnost představuje na základě milostných vztahů a situaci dvou přátel, šlechticů, zamilovaných (kdo to však může na takovou časovou, prostorou a společenskou vzdálenost posoudit) do Francisky, křehké básnířky. - Snadno tak ale můžeme vidět, jak se tehdejší portugalská společnost soudobé a od naší, soudobé, v níž zkoumat něčí (milostnou) minulost ztratilo jakýkoli smysl (přestože tu tento smysl pořád je). - Zajímavými fázemi je opakování textu na počátku (titulky) a pak uvnitř děje; napovídá nám, že tento film není možno strávit po prvním shlédnutí. Kdo bude mít sílu si tuto téměř tříhodinovou produkci zopakovat, může se dostat poměrně dále.(25.09.2025)

Další postmoderní obluda, která vsadila na olbřímí formu a občasná vyšinutí z jinak dokonale precizních, studiových rekonstrukcí ingresovského obrazu romantismu (realismu), anebo na p-o-v-l-o-v-n-é tempo, které snad v lepších chvílích zprostředkovává, kolik času před 200 lety lidé měli... po pravdě jsou ty dvě hodiny čtyřicet jak 6 let života… V hlavě mám krom nedávného Bódyho Narcisa a Psýché ještě tu unylou Fontanovu Effi, která byla s Schygullou ke všemu šedivá. Tohle je naopak vytříbeně barevné jako nějaký Visconti. Jeho adaptace Nevinného mi Francescu připomíná nejspíš… Kvůli totální přestylizovanosti, ba topornosti, která jde mnohdy za hranu parodie (šilhající toporný Kukura anebo samotná Fanny, rozkomíhaná jako by měla Sydenhama) to zas hází dobu Percivala Galského, ale i ono nešťastné, přepálené Mélo. A už končím s asociacemi u Silvestre Oliveirova krajana, která byla ale temnější a nesla aspoň tu trochu mýtu v pohádce. A nakonec ještě Tajemství Lisabonu, které je s tímto spjaté dokonce postavou svého autora a beztak taky produkcí a vůbec tvarem. Zde mi ale přijde, že Ruiz dosáhl většího výrazu – je to v snovosti a je tu už opravdovost, ke které postmoderna skrz výpůjčky spěla – aby něco znovu pojala za své a láskou to proměnila, vdechla tomu nový život. U Francisci je to ještě spíš barvotisk, chtěnost. Mimořádně se mi nicméně líbily noční scény v lese a zdánlivě nepatřičná modernistická hudba provázející film od poloviny víceméně pořád – hle, co dovede zvuk. Pracovali na způsob koláže a točilo se to jak už jsem u Oliveiry viděl pořád dokola. Dlouho jsem přemýšlel, odkud tu hudbu znám – výrazný sbor, pár frází – ale k nim byla namixovaná spousta ruchů, vpádů, intervencí ať už živých nástrojů anebo elektroniky – zpětné chody, narychlení. Výsledek působil jak ty nejsložitější Silvestrovovy partitury – tam najednou film roste o patro do země a sklepní prostory mu dodávají maeterlinckovský strach z Thanata. A on to byl úvod k Szymanowskému Króli Rogerovi - zvláštní mix k portugalské postmoderně podle romantické předlohy! Vyloženě silné momenty byly ve filmu ty s opakovanými scénami: jen je fajn si uvědomit, že toto bylo už u Anděla zkázy.(26.06.2025)