Film d'amore e d'anarchia, ovvero 'stamattina alle 10 in via dei Fiori nella nota casa di tolleranza...' (1973)

Na začiatku sa malý vidiecky chlapček pýta mamičky, že ktože sú to tí anarchisti. Mamička odpovie, že to sú tí, čo zabíjajú kráľov a hádžu bomby, pričom potom sú za to odsúdení na smrť alebo končia v base. Koniec je zase v znamení citátu Errica Malatestu, talianskeho anarchistu (1853-1932), ktorý vždy obhajoval násilný boj proti vládnej moci. V rámci týchto dvoch poznámok o anarchii sa odohráva príbeh chudobného roľníka, ktorý hnaný túžbou pomstiť kamarátovu smrť sa vydá do Ríma zastreliť Benita Mussoliniho. Nepatrí k nejako extra presvedčeným ideologickým bojovníkom, jeho ozbrojená rebélia skôr vyviera z pocitu neustáleho ponižovania a utrpenia najbiednejších. V rímskom nevestinci sa spojí s jednou z kurtizán - spojkou. Jeho politické poslanie narazí na zamilovanie sa do ďalšej prostitútky. Trampoty medzi zamilovanosťou a disciplínou atentátnika vyústia do tragického konca, no úplne iného, aký anarchistický atentátnik predpokladal. Napriek politickej téme sa obsah samotný venuje do značnej miery životu v bordeli, vzťahom a konfliktom jeho osadenstva, spoznávaniu veľkomesta roľníkom, ktorý prvý raz opustí hranice rodnej obce a láske. Nevyhýba sa groteskným momentom, romantike ani tragike. Komplexné a odporúčaniahodné dielo. Z pochopiteľných (ideologických) dôvodov v našich končinách pomerne neznáme. Pretože anarchisti nevyhovovali a nevyhovujú nikdy ani boľševikom ani kapitalistom.

Z talianskych filmov, ktore som videl, sa tento, zda sa mi, vyrovnava s fasizmom najpoctivejsie.

Klasický italský Felliniho styl, kde se moc a rychle mluví a všichni vypadají a chovají se jako blázni. Nikdy jsem to moc nechápal a nelíbí se mi to.

Šmarjá, ty filmy Liny Wertmüllerové jsou fakt něco, jen se mi nesledují a nehodnotí zrovna snadno (snad až naTrosečníky,kde jsem byl díky napínavému dobrodružnému ději na jedné vlně po celý čas). Madam Lina mě svými filmy štve a baví zároveň. Štve mě svým filmem, místy až odpuzuje temperamentním plácáním postav v neustálých konfliktech a budí dojem hry na cosi intelektuálního skrze četné zmínky politických termínů v dialozích. Vrhá na mě nezájem, opakovaně dovádí mou mysl k myšlence "bože, to je ale kravina" – aby mě další scénou pro změnu úplně hodila do transu, začala bavit svým nespoutaným světem, chvilku i rozmazlila nějakou tou naprosto úžasnou scénou a geninálním hudebním doprovodem (no jo, Nino Rota!), pak znovu udeřila tvrdou facku a nakonec zavalila takovým proudem zajímavých myšlenek a postřehů, že zůstávám po skončení ohromen? Celým divokým a dost i epickým příběhem ve jménu milostného trojúhelníku a bujarých příhod postav kolem jednoho nevěstince se nám snaží Lina W. ukázat propojení mezi bezmeznou svobodou v milostných vztazích, potažmo zcela neuspořádaným životním stylem a politickou anarchií v celé společnosti. Obojí k závěru madam Lina teprve ab absurdum propojí, ale nezůstává jen u toho... Poslední minuty mířící do konfrontace anarchií s totalitou, přesahu ohledně oficiálního mediálního sdělení v protikladu s utajenou skutečností i jasně vyřčeným kritickým postojem k „oslavě“ anarchistů mě přesvědčily o 4. hvězdičce.[75%](15.02.2025)

Lina Wertmüller a její novovlnná politická, tragikomická satira jsou moje dlouhodobý lásky. Stejně tak Giancarlo Giannini a Mariangela Melato. Wertmüller mi trochu připomíná Chytilovou. Její obraz pseudokomunistický či anarchistický Itálie (kdy mi už kdysi bylo jasný že to Italové s tím marxismem díkybohu nemyslej vážně - ale mysleli Italové někdy něco v politickým smyslu vážně?) s panoptikem chudejch lidiček z jihu a jejich trablema je její ryze originální a nezaměnitelnej rukopis.(26.01.2022)