Europa '51 (1952)

Rosseliniho film nepřesahuje ničím zvláštním rodinné drama, či ničím zvláštním není sociální. Po smrti svého syna, na níž si hrdinka uvědomuje domnělou vinu, je obvyklou cestou z márnice do blázince. Mohla by ji tam následovat i řada jiných lidí z jejího okolí, ale ti jsou determinováni jiný řádem. Vedle Ingrid Bergmanové, která film skutečně táhla, oceňme i Giulietta Masinu, která se postrala o scény v "druhém" rodinnému kruhu. Na druhé straně ostatní postavy jsou tu jen proto, aby dokreslily společenský backgroud poválečné Evropy (trvající ostatně, s většími či menšími revoltami, dodnes). Film konči v podstatě happyendem, pro Irene už není "žádné lepší místo pro život" (jak se dnes s oblibou říká) než tam, kam se dostala díky svým domněle nejbližším, aby mohla pomáhat svým skutečně nejbižším, protože ten, kdo jí je stále nejbližší, je po smrti. Jinými slovy, artikuly typuRossellini se nám pokouší zprostředovat novou verzi náboženství, sem nepatří.

Ani po rokoch nic moc socialna drama. Ingirid Bergman bola len lakadlom, aby sa divaci chytili. Kecy o svatom Farntiskovi z Assissi /1180 - 1240/ ma tiez neujali, lebo to boli kecy v kleci. Retronuda. Rosseliniho najlepsie filmy ostavaju Germania Anno Zero 1948 a este i Paisa 1946 s vybornou Giulettou Masinou. 50 %

Radikálna premena ústrednej postavy z dominantnej boháčky na doslova sväticu bohatú už len dušou, je pomerne reálne podaná. A to vďaka skvelému hereckému výkonu Ingrid Bergman. Film ako celok mi však pripadá, ako keby sa džbán poskladal z črepov viacerých typov tejto nádoby. Nieje kompaktný a nieje dejom na diváka pútavý. Možno majstrovské dielo talianskej kinematografie, možno len mierne nadpriemerný kúsok svojho režiséra.

Silné drama o ženě, která hodně ztratila a chce najít smysl v životě po tragické události. Rozhodne se, že ten smysl je v pomoci chudákům, ale její konání se nesetkává vždy jen s pochopením. Jako kdyby takový člověk do současné společnosti nepatřil. Za sílu filmu může jak skvělá režie a kamera, která je v podstatě netečná, tak i krásná Ingrid Bergman, která je rozhodně víc než jen pěkná žena.

Ingrid Bergman si príliš so svojim manželom nerozumela, ako po osobnostnej stránke, tak po umeleckej. O Európe 51 to našťastie neplatí. V neorealistickom príbehu hraje Ingrid ztelesnené dobro, sväticu, paradoxne v dobe, keď ju za jej opustenie manžela a svatbu s Rosselinim prestali považovať za sväticu v Hollywoode. Pekná irónia. Pokiaľ film vo svojej dobe pokladá otázku, či je možná takáto obetavá sebarealizácia, v dnešnej dobe by bola odpoveď jasná.